Svérázný hudební tvůrce, reprezentant žánru zvaný "minimalismus" se zapsal do dějiny hudby a kultury vůbec svými operami, jako jsou Einstein on the Beach, Satyagraha, Akhnaten, The Voyage, klasickými kompozicemi a také Oskary si odnášejícími soundtracky k filmům, například slávu přinášející The Hours Stephena Daldryho, Kundun Martina Scorseseho a artovou trilogií Koyaanisqatsi od Godfrey Reggio, kde jsou si zvuk i obraz rovnocennými partnery. Přestože Philip Glass patří po boku se Stevem Reichem, Terrym Rileyem, Johnem Adamsem a Michaelem Nymanem k nejznámějším minimalistickým skladatelům, sám svou tvorbu rád označuje spíš jako "hudbu s repetitivními strukturami".
Téměř osmdesátiletý Philip Glass, živější něž většina průměrných pětadvacátníků otevírá koncert kladbou Mad Rush z roku 1980. Rozložené pulsující akordy vytvářející jásavé plochy, uvádí posluchače velmi rychle do meditativního stavu, hudba plyne zcela přirozeně a vytváří prostor, kde mohou myšlenky volně plynout, aniž by se ztrácela vysoká estetická kvalita právě znějících tónů.
Po pozitivním úvodu přichází pět částí klavírního cyklu Metamorphosis (1989) inspirovaném právě Franzem Kafkou a jeho povídkou Proměna. Manifest minimalismu se projevuje především v posledním kousku, kdy se střídá čtyři až pět položených akordů se zacyklenou plochou dvou tónů oscilujících ve střední poloze umírněně prokládaných dramatickým basem, přičemž občas zasáhne pár souzvuků ve vrchní poloze, vytvářejíc jakousi melodii.
Schéma skladby připomíná jednoduchou písňovou formu, nebo chceme-li sloku/refrén a nějaký střední díl, přičemž z hlediska významu není úplně jasné, co je co. Pozoruhodný především efekt této "prosté" hudby. Má neuvěřitelnou hloubku a vyvolává silné emoce. Podnětů je málo co do kvantity, tím více ovšem vystupuje kvalita. Neustálým řetězením a cyklením se vytváří pocit nepřetržitého proměnlivého pohybu živého organismu, dechu. Metamorphosis nevyvíjí na posluchače žádný enormní tlak, nevytváří prvoplánové drama ani čelní útok na emoce, jak jsme zvyklí od klasických světových skladatelů.Je to jako běžné ráno, kdy se člověk probudí a vše plyne, jak má. A samotná hloubka, váha i prchavost života je pak přítomná v každém tom "obyčejném" momentu, zjeví se tomu, kdo se zastaví a uslyší ji.
Kontrastním způsobem ke starším kusům autorovy tvorby se stavěla následující část koncertu, kdy Philip Glass zahrál tři ze svých Etud. Tyto miniatury vznikají v roce 2013 a měly se stát stěžejní částí vystoupení právě v podání Maki Nemekawy. Naštěstí nás o ně autor neošidil a přednesl je sám.
Osamoceně stojícím kusem a zároveň vrcholem večera se stala část opery Hydrogen Jukebox z roku 1990, spolupráce Glasse s již zesnulým Ginsbergem nesoucí jméno Wichita Wortex Sutra. Expresivní promluva Allena Ginsberga podbarvená vkusným pianem Philipa Glasse zprostředkovávala záznam Allenovy recitace protiválečné litanie z roku 1966.
Celý koncert se nesl ve slavnostní a důstojné atmosféře, standing ovation na závěr tedy nemohlo nikoho překvapit. Jako přídavek zvolil Philip Glass závěrečnou část ze svého populárního díla Glassworks (1982), stylem připomínající první část koncertu, který se takto dokonale uzavřel.
Nepřítomnost klavírní virtuosky jako je Maki Nemekawa však byla znát. Bezpochyby nenahraditelný a geniální skladatel Philip Glass hrál své kusy pevnou rukou, vitálně, přímočaře a velmi dynamicky. Nicméně technické a přednesové rezervy autora nenechaly citlivého a znalého posluchače bez otázky, jak by to asi znělo, kdyby zde seděla taky Maki. Naštěstí jsou charisma a zásluhy Philipa Glasse tak silné, že nedostatky technického rázu zcela zastínily, a z koncertu se stalo významné setkání povznášející ducha lidí, kteří v dnešních dnech zděšení politickými událostmi našli sobě podobné, a společně mohli alespoň na chvíli spočinout ve svobodných prostorách krásy, hloubky a slasti, kterou nám takto skvělá hudba již dlouhá staletí přináší.
