Každý rok si festival Struny podzimu připraví pro své návštěvníky i koncert tradiční hudby, který se odehraje v prostorách Českého muzea hudby. Akusticky je tento prostor, bývalý kostel sv. Máří Magdalény, pro podobné příležitostí jedinečný. Každý tón i zvuk se zde rozléhají, a dotváří tak celkový dojem. Jediným nedostatkem se zdají blízké tramvajové koleje, tudíž v tišších částech skladeb občas doprava vyrušuje.
Samotný koncert sibiřských Ayarkhaan začal deset minut po půl osmé večer. Ve skoro zaplněném hledišti se setmělo a pódium bylo pouze intimně osvětleno. Pět mikrofonů stojících na jevišti a žádné nástroje zpočátku v divákovi vyvolaly zvědavost. Netypicky pro Evropu nejprve nastoupila k prostřednímu mikrofonu hlavní zpěvačka tria – Albina Degtjareva, a nikoli celá skupina. Sólově předvedla svůj um na nástroj zvaný brumle a prokázala, že není nadarmo považována za jednu z nejlepších hráček na tento nástroj na světě. Instrument, který přiložila k ústům a brnkala na jeho jazýček pravou rukou a vibrace se dále nesly, vyluzoval neskutečný počet odlišných zvuků. Posluchač se musel přesvědčovat, že hraje pouze na jeden nástroj. Poté zazpívala bez doprovodu jednu skladbu, ve které využila hrdelních zvuků i velmi vysokých tónů.
Po sólovém úvodu se hlavní hudebnice na okamžik vzdálila z pódia, vystřídala ji další členka Ayarkhaan a zazpívala vyšším hlasem netypicky melodickou a velmi naléhavou skladbu. Po prvním seznámení se sibiřskými tóny, hypnotickou melodikou a podivně temnými pasážemi nakonec vystoupilo trio v celém uskupení. Ihned zaujalo svým vzhledem. Jejich kroje tvořily dlouhé bílé sukně, na pažích je zdobily šedé kožešiny a na hrudi měly krémové doplňky.
Omrkněte také fotoreportáž Martina Chocholy
Skupina nijak neprodlužovala přestávky mezi skladbami a ihned se pustila do další. Společně nejprve zazpívaly. Značný rytmus ve skladbách se na první poslech zdál jiný, než je pro evropské ucho běžný, ale brzy se jím posluchač nechal unést. Skladba více pracovala s hlasitostí různých částí skladby, uprostřed ní se dostávaly do velmi zvučné melodie, ke konci zase ubraly a uzavřely ji do ticha. Viditelně ukázaly, že se dá ztvárnit hudebně i zvuk mrazu, zimy i sněhu, a tak přiblížit kulturu jejich předků. Po ukončení skladeb, jejichž délka většinou nepřesahovala tři minuty, se vždy trio uklonilo s rukama přiloženýma k břichu.
Názor redaktora Martina Faixe: Ayarkhaan při svém vystoupení poodhalili posluchači tajuplný svět jakutských šamanů žijících na daleké Sibiři. V písních tohoto ženského tria se daly vyposlechnout zvuky připomínající vítr, ržání koní a mnoho jiných tónů připomínajících všední život v této chladné části světa. Kromě zpěvu předvedly exoticky oblečené ženy hru na takzvané brumle, při které fantastickým způsobem dokázaly, že tímto nástrojem lze dosáhnout tónů, ke kterým nemají daleko nadšenci metalové, ale ani taneční hudby. Ayarkhaan tím ukazují, jak je lidský vývoj ve skutečnosti relativní. Touha dosáhnout až hypnotického transu prostřednictvím výrazné rytmiky a zvuků zkrátka fascinovala lidi odjakživa. Toto ženské trio k tomu ovšem nepotřebuje počítače a jinou techniku, stačí jim k tomu jenom jejich hlasy a ... brumle.
Albina skladby uváděla v ruštině, k některým rovněž patřila jakási úvodní recitace. Následovalo představení všech členek jako hráček na již zmíněnou brumli (jinak také khomus). Hra na nástroj se velmi proměňovala. Zprvu se zdálo, že všechny hudebnice udržují stejný rytmus, ale poté se rytmy jednotlivých členek začaly lišit. Zvuk zněl šamansky, jako by se na pódiu právě odehrával rituál. Znovu pracovaly s tichými party, které ihned střídaly velmi hlasité, až hard-rockově znějící, spolu s hrdelním zpěvem a chraplavými výkřiky. Pěvecký prim se ve vokálních částech často střídal. Albinu více doplňoval zpěv obou jejích spoluhráček, které se ukázaly jako dechberoucí. V částech, kdy se sehrály, byly jejich protichudné a různě znějící hlasy famózní.
Trio Ayarkhaan s sebou přivezlo kus sibiřské přírody
Při další skladbě se vysvětlilo, proč bylo na pódiu připraveno pět mikrofonů. Z tria se stal na větší část koncertu kvintet, protože se přidaly ještě dvě mladé dívky, které však nebyly za celý koncert představeny. Koncert tak dostal jiný ráz a ukázal další možnosti hry na brumli. V jedné skladbě pět hráček na brumli znělo jako celá skupina, ve které jejich hra chvilkami připomínala souzvuk strunných nástrojů, poté dechových a samozřejmě perkusivních. Rytmy se střídaly, doplňovaly, navazovaly. Přes nástroj také Ayarkhaan zpívaly a vyluzovaly nejrůznější zvuky.
Následovala skladba propojená s přírodou, což se za večer několikrát opakovalo. Do hry napodobovaly zpěvačky zvuk jedoucích koní, nejrůznější zpěv ptáků, vítr i řezavý zvuk připomínající dravé šelmy. Celé vystoupení působilo uhrančivým dojmem. Posluchač se přenášel do vzdálených krajin, s každou skladbou skupina obnovovala svůj repertoár o další zvuky. Opravdovým zážitkem však byly zpívané části, které zpěvačky s přesvědčivostí excelentně podávaly. Albina se předvedla jako skvělá hráčka na brumli, ale ve zpívaných částech více vynikly její dvě kolegyně. Publikum si Albinu, Julianu Krivošapkinu a Olgu Podlužnaju dvakrát bouřlivě vytleskalo zpět na pódium. Skupina se na přídavek objevila v klasické tříčlenné podobě a zakončila koncert ještě dalšími třemi kratšími skladbami.
