Není to tak dávno, co hostovala Sophie Hunger v kapele Erika Truffaze při evropském turné a kdy se také později sama představila v Praze v Paláci Akropolis. Tentokrát ovšem na stejné místo dorazila s elitní sestavou hudebníků, aby zde nabídla k poslechu písně ze své na podzim vydané desky nazvané The Danger of Light.

Kdo by ovšem čekal, že Sophie Hunger zahraje písně, které ji spojují s Erikem Truffazem, byl by zklamán. Její repertoár je natolik obsáhlý, že na tyto skladby zkrátka ani nezbyl prostor. Ale nebylo čeho litovat. Právě naopak. Sophii Hunger se daří postupně zbavovat nálepky „té zpěvačky od Truffaze".

Hned zprvu je třeba zmínit, že tak kvalitní kapelu, jaká doprovázela Sophii, není běžné zahlédnout. Již na dříve zmíněné desce mladá zpěvačka a klavíristka zamířila směrem, kdy zkombinovala různé žánry i nástroje. Výsledkem překvapivě nebyl dort, jaký by spolu upekli pejsek a kočička. Sestavu tvořili bubeník Alberto Malo, klávesista Alexis Anérilles, cellistka Sara Oswald a baskytarista Simon Gerber.

Od začátku koncertu rozjela mladá zpěvačka pozoruhodnou poprockovou fusion, kterou ovšem vyzdvihovaly do výšin plochy fender piana Alexise Anérillese. Hutnost a ráznost jeho tónům dodávaly energické doprovody cellistky Sary Oswald. Samotný zpěv Sophie Hunger by se obtížně škatulkoval. Od občasných sólových výstupů s kytarou, jejichž přeslazenost občas působila ne úplně příjemně, se pouštěla do někdy až psychedelických výšin. Její nádherný hlas se ovšem pohyboval ve všech polohách přirozeně a uvolněně, což jenom umocňovalo celkový dojem z jejího vystoupení.

Nezapomeňte se podívat také na fotogalerii z koncertu Sophie Hunger

Najazzlý duch některých skladeb evokoval její dřívější spolupráci s Erikem Truffazem, přesto se nedá říct, že by si zrovna z jeho tvorby nějak moc brala. Naopak si našla svoji cestu, při níž ukázala, že kombinování žánrů není zvykem jenom jazzových umělců, ale že to samé zvládne i převážně poprocková zpěvačka. Její kapela jí navíc tyto různé žánrové experimenty snadno a hladce umožňovala.

A aby to navíc nebylo ještě tak jednoduché, kromě různých žánrových experimentů samotní hudebníci prováděli během koncertu i překvapivé nástrojové rošády, při kterých docházelo na střídání u klavíru a kláves, basista i klavírista chvílemi tvořili i dechovou sekci a všichni dohromady se neváhali zapojovat do pěvecké podpory Sophie Hunger.

Navzdory tedy některým jejím sólovým popovým úletům, které moc neseděly do celkové koncepce koncertu, bylo večer v Akropoli o zábavu postáráno a diváci mohli být spokojeni. Po hodině hraní se sice kapela rozloučila, ale poté se ještě třikrát vrátila s přídavky. Při poslední písni základní části koncertu došlo i na skladbu Z'Lied vor Freiheitsstatue z nové desky, kterou zpěvačka odzpívala ve švýcarsko-německém dialektu. Právě s jejím snovým a melancholickým zpěvem se i poměrně jinak ne úplně vřelá němčina jevila jako poslouchatelný jazyk, přesto však nejpříjemněji zněl její zpěv v angličtině, která je její druhou mateřštinou.

Koncert Sophie Hunger byl tedy více než příjemným zážitkem a je příjemné sledovat, jak se tato zpěvačka fascinujícím způsobem hudebně vyvíjí. Od svých začátků urazila již nějakou cestu, prošla si experimentováním s různými hudebními styly, na jejím přístupu k hudbě to ale nic nezměnilo a ona zůstala svá. Vyplatí se tedy určitě počkat, s čím nás zase příště překvapí.