Leonardovi Corradimu je 24. Tony Matchovi 44. A Fred Wesleymu? 72 let, prosím! A to je to nejmenší, nad čím zůstával 26. ledna v Akropoli rozum stát. Neuvěřitelně vitální Fred Wesley většinu koncetu seděl na své židli s klidem člověka, který si už svůj rock´n´roll - tedy v tomto případě spíš funk´n´roll – prožil, nikomu nepotřebuje nic dokazovat a jen si užívá tu muziku a vysílá pozitivní vlny ke každému, kdo se přiblíží na vzdálenost pět set metrů.

Prohlédněte si také fotogalerii z koncertu

Fred Wesley, nyní již žijící legenda, začínal jako malý hrát na piano, ale od chvíle, kdy jeho táta donesl domů trombon, už se tohoto nástroje nepustil. V 60. a 70. letech hrál věrně po boku Jamese Browna, sjezdil svět s Maceo Parkerem, a také podporoval groovy v Parliament-Funkadelic. Když bylo funku dost, v roce 1978 se připojil ke Count Basiemu a jeho Orchestru. A to už jsme v jazzovém období, kdy si zakládá vlastní kapelu a jako leader vydává v roce 1988 album To Someone.

Fred má za sebou kariéru plnou kvalitní muziky, spolupracoval křížem krážem napříč jazzem, funkem s osobnostmi jako jsou například Ray Charles, Lionel Hampton, Randy Crawford, Vanessa Williams, The SOS Band, Cameo, Van Morrison, Socalled, rapperem De La Soul a spoustou dalších. Dodnes vytváří zajímavé projekty a ve věku, kdy by si mohl zaslouženě vyložit nohy na stůl, stále koncertuje. V Akropoli byl k vidění s triem v projektu Generations spolu s neuvěřitelně nadaným, již zmíněným Leonardem Corradim, který se proslavil jako zázračné dítě italského jazzu, v 15 letech se na podiu setkal se svým idolem Jimmy Smithem a v sedmnácti zvítězil v anketě časopisu Jazzit jako nejlepší hráč na Hammondky. Bubeník Tony Match má v krvi elektroniku přitakávající africkým rytmům, hrával s Ernie Wattsem či legendární zpěvačkou brazilského jazzu Florou Purim, tudíž trio rozhodně neobsahovalo žádný slabší článek.

Po dobu celého večera bylo neoddiskutovatelně zřejmé, že muzikanti spolu hrají rádi a že si to užívají. Fred Wesley prokládal písně vtipnými proslovy, šprýmoval s publikem, dělal si ze všeho srandu včetně sebe a sršel energií tak, že nejeden dvacátník by byl zahanben ve srovnání s Fredovou chutí k životu. Přitom jsme nebyli svědky trapného hraní si na mladíka, jak je to u stárnoucích hvězd časté, právě naopak. Každý, kdo stál na pódiu, byl sám sebou jako osobnost a hrál jako osobnost, přičemž to dohromady krásně šlapalo a posluchač si mohl na chvíli oddychnout od každodenních starostí, ale ne zas tak moc, protože život přináší těžkosti i radosti, štěstí i ztráty, jak nám to obzvlášť starší černošští muzikanti krásně demonstrují vlastní zkušeností, potažmo autentickou hudbou.

V kontrastu s uměle vytvořenými popovými hvězdami a nesmyslnými hudebními projekty, jak jsme toho často svědky, oblažoval vystoupení Generations jako balzám přirozeného veselí. Fred Wesley hraje se zkušeností života, která ke štěstí všech vyústila do lehkosti a radosti. Koncert nebyl ani dlouhý, ani krátký, tak akorát, aby si každý domů odnesl kousek klidu a druhý den se probouzel s pohledem upřeným ke všemu dobrému.