A setkání to bylo nadmíru milé. Kapely si pro nezbytný obřad, uskutečněný pátý červnový večer, zvolily podzemní klubové prostory kabaretiérské kavárny, jež se umělecké veřejnosti otevřely teprve nedávno. A vybraly správně. Intimní prostředí, kde své chuťové pohárky v undergroundu podráždíte peprnějším mokem a o patro výš spravíte čajíčkem od babičky, bylo účinkujícím na tělo ušité co do rozměrů i účelu akce. Koncertní pásmo tudíž tak trochu evokovalo seanci u táboráku – s hlasovou podporou dorazili především přátelé (zeleného údolí) – což je vzhledem k ne příliš dlouhé historii formací pochopitelné a... škoda. Leč není táborák, jako táborák.

Ozvěny britských The Horrors

Když se totiž první vystupující chopili nástrojů, bylo jasné, že se nebudou opékat buřty, nýbrž hořkosladké maršmelouny. Dva gentlemani a květinka Meg sice na tuzemské scéně nepatří mezi čerstvě vylíhlá kuřátka, stihli již však odehrát několik desítek koncertů, včetně festivalů jako United Islands nebo Hippies Festival (letos hrají na slovenské Pohodě), na debutové EP si ale počkali až na letošní červen.

Horké novinky v úvodu však byly jen zahřívacím kolem – The Maggie´s Marshmallows udržovali nekompromisní tvář i alarmující hladinu zvuku od první garážovky do poslední a ani na chvíli neslevili z jedné ze tří ctěných zásad: hodně hluku, hodně křiku, hodně hluku. Uplatnění se jim dostalo třeba při singlech Monkey Man (chyběly opičí hlavy) nebo závěrečném Jack the Ripper, jehož refrén je až přespříliš nápadně podobný s refrénem stejnojmenného singlu Britů The Horrors. Vykrádačka? Či dobře provedený cover? Posluchači si mohou názor udělat sami.

Rozjívení surfaři vystavují na odiv jasně vyrýsovanou tvář. Nutno podotknout, že ji modeluje především drzý projev a svůdně nakřáplý hlas stydlivé frontmanky. Meg je klíčovým prvkem neotřelé formace a dost možná, že bez ní by kapela plavala ve Středozemním moři. Palec nahoru však patří také kytaristovi, řečenému Stoupovi, jenž svou zjišťovací otázkou Tak jo? před každou písní vystoupení maršmelounů systematicky naporcoval.

Podívejte se také na fotoreportáž z celé akce

Tak trochu jiná anarchie provázela koncertování uskupení následujícího. Trailer Trash odstartovali dvěma singly za hostování zpěváka a klávesisty Hanka Manchiniho. Změť autentických zvuků, skřípotů, šumů, smíšených v opar těžkopádné psychedelie, zahalila sál s autoritativní mocí – a uhranula.

Chlad, syrovost, deprese, bezmoc a drásavý výlev emocí zpěváka při skladbě Deep in the Sea kolem sebe rozesely mnoho otazníků, které se točily kolem jednoho tématu - zda se skutečně jedná o projekt z Česka. Projekt natolik vyzrálý a hotový, že posluchači sami sebe neustále přesvědčovali, že až z klubu vyjdou, opravdu došlápnou na trávník posetý výkaly tuzemských mazlíčků.

Pravda, načasování jednotlivých skladeb zřejmě nevyšlo přesně podle plánu, a zapříčinilo tak výskyt hluchých míst v jejich vystoupení. Jedinečnost garážové čtveřice ovšem nelze popřít. Při pokřtění debutového EP šampaňským to zpečetil Jiří slovy, že takovou kapelu nenajdeme v Česku, ba dokonce v celé Evropě.

Před afterparty se ještě na pódiu ukázala excentrická partička The Drain. Zpočátku se zdálo, že zůstanou vzhledem k počtu přítomných fans a nízké otevřenosti vůči publiku ve stínu dvou hlavních aktérů večera. S přiblížením času k půlnoci se však zapomnětlivci začali systematicky přesouvat z meditativního prostředí lesní kavárny zpět na místo činu, stejně jako se drejní smečka jala více experimentovat. Svým repertoárem se hrdě zařazují do nablýskané kolonky glam, k dokonalosti jim ovšem chybí značka, poznávací znamení, ksicht či jak to nazvat. The Drain tak zůstavají příjemnou kytarovkou. Ani těch ovšem na našem území není nikdy dost.