A právě její zásluhou se toto divadlo stalo svědkem úžasné rockové mše. Veleknězem byl britský zpěvák a multiinstrumentalista Peter Hammill, který s sebou měl ještě dva ministranty – varhaníka Hugha Bantona a bubeníka Guye Evanse.

Prohlédněte si také fotky z koncertu Van Der Graaf Generator

Pokud měl někdo pocit, že rockové trio dnes nemůže udržet posluchačskou pozornost po celý večer, musel být překvapen. Varhanik Hugh Banton totiž obsluhoval nožní basový manuál tak pilně, že si běžný posluchač ani neuvědomil absenci baskytaristy na pódiu. Tahounem byl ale Peter Hammill, který zpíval od elektronického piana. Jeho part často dubloval varhanik Hugh Banton a výsledkem byl velmi kompaktní a bohatý zvuk, jakým se místy mohlo chlubit jen jiné virtuózní trio Emerson, Lake and Palmer či britští Yes.

Kapela se vždy odlišovala od svých rockových současníků

Peter Hammill je stále velmi osobitý skladatel, jako zpěvák se ale nikdy nestal součástí hlavního rockového proudu. Svým pomalým vibratem totiž působí občas až pateticky. Během koncertu se chvíli doprovázel na elektrickou kytaru, ty nejdůležitější písně ze začátku 70. let ale zazněly na klávesy. Přestože Van der Graaf Generator byl souputníkem těch nejslavnějších rockových kapel, na jejich tvorbě se to nijak neodrazilo. Kapela není poznamenána bluesovými prvky, a dokonce se programově vyhýbá i sólovým exhibicím. V mnoha ohledech připomíná vážnou hudbu, expresívní zpěv a elektronický zvuk ji ale vrací do rockového řečiště.

A je tu ještě jeden důležitý prvek - členové Van der Graaf Generatoru často mění rytmy uprostřed skladby a velkou zálibu mají i v nepravidelných taktech. Některá ostinátní témata tak v jejich podání znějí opravdu jako monstrózní zvukový stroj či kulhající lokomotiva. Bubeník Guy Evans měl občas plné ruce práce, aby zvláštní témata udržel pohromadě. To jen díky němu se Van der Graaf Generator měnil z komorní sestavy v démonický orchestr. Posluchači tuto neobvyklou zvukovou pastvu přijali s velkým uznáním a vymohli si i přídavek. Van der Graaf Generator se tak vlastně stal strojem proti času, který nás vrátil do éry, kdy se v hudbě nespěchalo a desetiminutové kompozice nebyly žádnou výjimkou.