V prostorách Pražské křižovatky, v kostele sv. Anny na Starém Městě, se uskutečnil ve středu 30. října koncert v rytmu brazilské bossa novy pořádaný festivalem Struny podzimu. Již minulý rok se festival zaměřil na tento žánr z Jižní Ameriky a představil zpěvačku a kytaristku Joyce Moreno. Na podobné pojetí sólového koncertu navázal letos i její krajan Vinicius Cantuária.

Po příchodu na pódium se Vinicius usadil za mikrofon a vzal do rukou kytaru. Na pódiu si vystačil sám pouze s tímto strunným nástrojem a vlastním hlasem. Oba jmenované komponenty vystoupení by se daly rozdělit do dvou odlišných rovin, které se však neustále protínaly, komunikovaly navzájem a ovlivňovaly se, přesto ale každá měla autonomní roli v celku.

Vinicius Cantuária zpívá duší. Zpívá příběhy, kterým není třeba v portugalštině rozumět, ale přesto posluchač tuší a domýšlí, o čem píseň vypráví. Slova jsou tak neoddělitelnou součástí bossa novy, i v pojetí hudebníka. Jeho hlas nevynikal ani rázností ani velkým rozsahem. Styl hudebníka se skrýval jinde. Procítěnost, silnější důraz jen na několik tónu skladby, melancholie, přednes. Tak by se dal shrnout Cantuáriův hlasový projev. Však na mnoho dalších výrazných emocí by se pozapomnělo. Chvílemi byl lehce slyšitelný vliv portugalského žánru fado, který v sobě nese výhradně tragiku, osudovost i smutek. V několika momentech se také mírně přiblížil jazzovým postupům připomínajícím improvizaci, nikdy se však do ní zcela neponořil.

Čtěte také o portugalském žánru fado

Komorní pojetí sólového koncertu se zdá vždy být velkou výzvou. Jinak tomu nebylo ani v tomto případě. Tišší zpěv s mnoha mísícími se pocity vyjadřoval publiku všechny krásy i strasti brazilského žánru, hudebník dokázal vkomponovat na jedné straně smutek a stesk do pomalejších mollových melodií, kde se přibližoval melodramatu či recitálu, na straně druhé pojal rytmické skladby přímo vyzívající k tanci, ale přesto znějící stále intimně. Sám během koncertu humorně dodal, že se na pódiu pouze s kytarou „cítí jako nahý.“ Však jen nástroj opravdu postačil.

Kytara na sebe během večera brala pokaždé jiný kabát, ale tvář si stále zachovávala svou. V teskných melodiích se nástroj stával doprovodným a akordy byly podřízené hlasovému projevu. Vzápětí dal hudebník prostor kytaře a svému talentu, který ve hře na instrument prokázal. Netradiční pojetí bossa novy spočívalo ale hlavně v technice hry. Kytara neplnila pouze úlohu doprovodného nástroje či si nevybírala sólové party, ale především ji Cantuária pojímal jako perkusivní nástroj.

Dnes dvaašedesátiletý Cantuária působil dlouhá léta v kapele věhlasného brazilského hudebníka Caetana Velosy jako bubeník. Právě bezchybný cit pro rytmus, úder i důraz dokázal využít i v sólové kariéře. Alespoň v části každé z písní se kytara a bicí pomyslně proměňovaly a střídaly se v důležitosti. Chvíli hrála prim melodie, poté akordy či precizní arpeggia a hned v následujícím okamžiku se ujal vedoucí role vtíravý rytmus strun, tepající s přesností, který posluchači dlouho zůstane v paměti.

Hudebník si především vyhrával s osobním přednesem a kladl důraz na tichá místa, v nichž dokázal stupňovat onu naléhavost, ale přesto nepřekračoval pomyslnou hranici, která by znamenala agresivnost či prudké zesílení. Neustále dával prostor akustickému zvuku, kterému ještě pomáhal výběr koncertního místa, a různě s citem tvaroval polohy skladeb. Jakási přítomnost nesmělosti a skromnosti hudebníka se zdála zcela přirozená a dotvářela tak styl jeho projevu.

Závěrem lze dodat, že hudebníkovi s přehledem stačila pouze ona kytara a přiblížil českému publiku na hodinu a půl dlouhém vystoupení průřez celou svojí kariérou i zároveň vlastní představu o dnešní tváři bossa novy.