Jedna z prvních myšlenek, která člověku přišla na tomto koncertě ihned na mysl, byla ta, že Cindy Blackman svou postavou rozhodně na bubenici nevypadá. Do určité míry je to znak většiny hudebnic hrajících na tento nástroj, ovšem u Cindy Blackman to platí dvojnásob. Navíc její klidný a příjemný hlas člověku evokoval spíše to, že se její pole působnosti nachází ve zcela jiných a klidnějších oblastech hudby než u fusion a groovu. To byl ale omyl.

Vše se totiž velmi rychle změnilo v okamžiku, kdy tato 53letá (tento věk byste jí rozhodně netipovali) bubenice zasedla za svou bicí soupravu. Energie, kterou prostřednictvím svých paliček předávala do takřka k prasknutí zaplněného Jazz Docku, byl opravdu úctyhodný. Naprosto přesné groovy, rychlé breaky a velmi silové hraní... To všechno se doslova hrnulo na posluchače v průběhu celého koncertu.

Čtěte také: Nová várka psychedelického rocku projektu Ceramic Dog

Již po několika prvních písních bylo jasné, že kapela Cindy Blackman hraje typické fusion. Kromě Cindy Blackman se na pódiu objevili i klávesista Marc Cary, hrající též na Fender Rhodes piano, kytarista Aurelien Budynek a baskytarista Rashaan Carter. Všichni tři její spoluhráči hráli velice dobře a rozhodně potvrdili pověst es současné americké scény. Většina skladeb se nesla v duchu klasických schémat: úvodní téma, sóla jednotlivých hráčů, mezihry, závěr.

Trochu netypické a zároveň svým způsobem originální bylo to, že v celé kapele chyběl jakýsi vedoucí melodický nástroj. Tuto úlohu do velké míry zastupovaly právě bicí. Výrazné groovy plné rychlých breaků zněly prakticky po celou dobu všech skladeb, ale neoposlouchaly se a stále člověka překvapovaly.

Na druhou stranu tento fakt ubíral pocitu jakési rozmanitosti a občas některé skladby zněly spíše jako přímočarý jam (a vlastně možná do jisté míry i byl) pouze se základní strukturou bez silného nosného melodického tématu. V jistém smyslu to ale je pochopitelné, protože vedoucí úlohu v této kapele rozhodně hrají bicí. To ale neznamená, že ostatní hráči byli jen jakousi kulisou na pozadí energických groovů. Ba naopak. Všichni interpreti, obzvláště pak kytarista Aurelien Budynek a klávesista Marc Cary, se často blýskli skvěle gradovanými sóly. Mezi oběma interprety byl znát i určitý rozdíl.

Kytarista Aurelien Budínek nezapřel svou silnou rockovou stránku, na druhou stranu klávesista Marc Cary byl mnohem více orientován právě do jazzu a fusion. Nad tím vším (nebo spíše pod tím vším) kraloval s výrazně perkusivní baskytarou Rashaan Carter. Ačkoli se většina skladeb nesla v jazz-rockovém duchu, byly i výjimky. V jedné klidnější (to ale ve slovníku Cindy Blackman neznamená baladu) skladbě jsme mohli dokonce Cindy slyšet zpívat. Je škoda, že takových skladeb nebylo za večer více, jelikož mimo její famózní výkon na bicí se rozhodně nemusí stydět ani za svůj zpěv.

Celkově lze hodnotit koncert jako velmi povedený a pro bubeníky by měl být pro příště snad i povinný. Je až neuvěřitelné, kolik energie se v Cindy Blackman bere a jakým způsobem ji dokáže divákům předat.