Metalový svátek nadešel. Již kolem páté blokoval dav zarostlých individuí v černém chodník ve Francouzské ulici. Proslýchaly se totiž fámy, že brány "Retra" budou otevřeny s úderem šesté hodiny. Když se pomalu schylovalo k sedmé, zuřivý dav vtrhl do klubu a začal rychle zaplňovat přední pozice. Hrálo se o čas. Vzhledem k rozměrům a dispozičnímu uspořádání haly bylo dopředu jasné, že jen ti nejrychlejší své oblíbence uvidí v celé své kráse a nebudou muset kroutit krkem, aby prohlédli skrz les rukou.

Celé místo pořádání byl jeden velký paradox. Z původní Nové Chmelnice byla beznadějně vyprodaná akce přesunuta právě do Retro Music Hall, jedné z nejznámějších pražských diskoték. Malé pódium, barevné osvětlení interiéru a obří disco koule coby dominanta sálu, to vše působilo v kontrastu k urostlým metalistům přinejmenším úsměvně.

Nicméně v konečném důsledku stísněné podmínky napomohly mocné komorní atmosféře. Hned první účinkující, kterými byli maďarští powermetalisté Wisdom, pochopili, že malý prostor stírá bariéry mezi jevištěm a hledištěm. Všichni členové (samozřejmě vyjma bubeníka) byli po celou dobu setu doslova nalepeni na první řadu a hrdě vyčnívali nad lesem rukou. Během malého okamžiku se z diskotéky stala malá bitevní aréna, kde řvoucí davy dokreslovaly nářez, co se valil z pódia.

Nutno dodat, že Wisdom byli ve výtečné formě. Zahodili své kožené oblečky a namísto nich si všichni oblékli tílka nebo trika s logem kapely, čímž konečně vystoupili ze šedi metalové mainstreamové módy. Gabor Nagy stříhal svým zpěvem výšky jak Kotipelto zamlada a rytmická sekce neúprosně valila riff za riffem. Taktéž setlist pocítil významnou změnu; pro dobro všech se kapela protentokrát vystříhala omílání léty omšelých coverů. Reakce publika byla fantastická, málokdo v tu chvíli věřil, že z haly po celovečerním nářezu odejde po svých. Totéž by se dalo říct i o zpěvákovi, do mikrofonu bylo mezi písněmi slyšet, že Gabor sotva popadá dech.

Po krátké pivní pauze pódium ovládli finští Battle Beast. Po úvodním intru ne nepodobnému Pirátům z Karibiku nebo Crimson Tide přebraly titulní roli synťáky a kytarové dvojče. Zpěvačka Noora Louhimo přibyla v sestavě teprve nadávno, ale na první pohled bylo jasné, že do kapely perfektně zapadne. 

Byla syrová, dravá a zcela nekompromisní v komunikaci s fanoušky. Jako by z každého chtěla vyždímat maximum. Bandě to výborně šlapalo, refrénové sbory podtrhovaly hopsavé refrény, které byly protkány odkazy na Gamma Ray nebo Dreamtale. Trapézové svaly už vzdaly snažení upozorňovat na trable zítřejšího rána.

Němečtí true metalisté Majesty na první pohled opět omládli, frontman Tarek Maghary je očividně rád obklopen mladou krví, i když on sám musí s každým dalším koncertem o chlup povolit řemen na své neprůstřelné vestě. Na pódium se vřítil s podivně tenkým hláskem, až se zdálo, že se bude opakovat debakl z Masters of Rock 2010, kde Majesty vystoupili pod názvem Metalforce. Show postupně nabírala obrátky, ale stále oproti předchozím bandám chyběl onen zvláštní pocit vtahující posluchače na pódium.

Prohlédněte si také fotoreport Terezy Ticháčkové

Veškeré bariéry padly se starým flákem Heavy Metal Battlecry, který vzápětí podpořili další tutovkou Sword and Sorcery. Vystoupení nadále pokračovalo ve velmi uvolněné atmosféře a Majesty se představili v celé své kráse. Řízná show odsýpala a až na občasné pokusy o imitaci Manowar (které byly přijímany velmi ambivalentně) publikum dávalo jasně najevo, že se moc dobře baví. Přesto by pro příště nebylo od věci pořadí předkapel prohodit.

Nadešel čas pro hlavní hvězdu večera. Již během zvukovky se dav snažil vytleskat si své miláčky na pódium. Na samostatný koncert fanoušci čekali mnoho let. Když se rozsvítily světla a reflektory zamířily na šklebícího se bubeníka Roela Van Heldena, sál zaplnil ohlušující řev. Za doznívajícího intra Lupus Daemonis vkročili členové kapely na pódium. Malá velikost arény hrála pro ně. Všichni si byli vzájemně velmi blízko, pódiový předěl neexistoval, stěny se chvěly pod náporem ječících metalheadů. Exploze v podobě Sanctified With Dynamite oficiálně zahájila metalové oslavy v Retro Music Hall.

Členové kapely byli očividně šokováni reakcí publika. Kulili na sebe oči, nechápavě kroutili hlavou a poměřovali, kdo má větší husí kůži na rukou. Tyto projevy si ovšem šetřili na letmé momenty, kdy probíhali kolem sebe, jinak nekompromisně valili svou metalovou mašinérii kupředu.

Zpěvák Attila Dorn předváděl bezchybný výkon a mezi songy opět přednášel své vtipné průpovídky, pokud tedy zrovna nehecoval davy. V tomto snažení mu asistoval i šílený klávesák Falk Maria Schlegel - s tím rozdílem, že narozdíl od svého rumunského kolegy nepotřeboval na ovládnutí sálu vůbec mikrofon. Reakce publika byla neuvěřitelná a neutuchající, jakmile dozněla jedna skladba, hned začali fanoušci vyřvávat žádost o další nálož, kapela neměla chvilku oddechu.

Během bestiální show zazněly prověřené fláky, jako Prayer in the Dark nebo Resurrection by Erection, i nejnovější materiál z poslední desky Preachers of the Night. Ve finále příliš nezáleželo na tom, z které éry pochází přehrávané písně, publikum očividně znalo všechny texty nazpaměť, byť v některých delších liturgických pasážích byly znát nedostatky ve znalosti latiny a kapela byla doplňována především halekáním samohlásek.

Aby si přeci jen mohli členové kapely trochu odpočinout, přenechali na pár minut pódium Roelovi, který ukázal, že žádné pauzy rozhodně nepotřebuje. Baterie jeho bicí soustavy poukázala na to, že kromě charakteristik v podobě děsivého šklebu a hraní ve stoje je van Helden i výborným technickým hráčem. V počátcích kapely byly menší trable v nalezení ideálního bubeníka. Nyní je vidět, že sestava je nezničitelná a kompaktní.

Čas plynul jako voda a pecka za peckou směřovala celou show ke konci. Formální rozloučení v podobě Lupus Dei fanoušci rezolutně odmítli a vyřvali si přídavky. Vlci byli na tuto situaci připraveni a po prelude spustili mocnou Raise Your Fist, Evangelist, Saturday Satan a In the Name of God. Posluchači si byli dobře vědomi, že čas se naplňuje, a tak byli ke konci divočejší než kdy před tím.

V přátelské atmosféře se všichni rozloučili za doznívání playbackové Wolves Against the Wolf. Dav vzdal hold kapele tím, že text odzpíval i bez Attilovy pomoci. Nadšení bylo znát na obou stranách, stejně tak i lítost nad koncem oslav metalu. Podle Attilových slov bylo v beznadějně vyprodaném "Retru" na osm set padesát nadšenců. Uvidíme, kolik z nich si udělá cestu na reprízu této úžasné show na Metalfestu 2014.