Dveře klubu se pro návštěvníky otevřely úderem devatenácté hodiny večerní, což dalo dohromady půl hodinky na průzkum částečně rekonstruovaného prostoru předtím, než zasekla první riff rozehřívací kapela Stealing Axion ze státu Washington. Tři tělnatí chlapíci s bicmanem v zádech rozjeli po všech stránkách dobře poslouchatelný progresivní metal, kombinující djentové messhu kolébačky s klenutými pasážemi LSD snění. Vzhledem k poutavé struktuře skladeb utekla půlhodinka stejně rychle jako obsah tupláku Fritzovo hrdlem na Oktoberfestu, a po skončení tak jedinou vadou na kráse zůstal zmršený zvuk.
Estráda sedmistrunek pokračovala i s nastupujícími šílenci z Velké Británie, prog metalisty Monuments. Oproti téměř statickému vystoupení předchozí kapely působil nástup Anglánů jako exploze atomovky. Erupce energie zasáhla stojící posluchače jako tlaková vlna propletených melodií, off-time riffů a komplikovaných kytarových konstruktů umocněných výborným výkonem vokalisty Matta, kombinujícího HC řev s téměř bezchybnými čistými pasážemi. Vylepšená zvuková face spolu s pařební energií zanechala hluboký dojem a po výborném setu přenechali kluci prkna slávy dalšímu temnému souputníkovi.
Po refreshi zažívacího systému neznámým pivem Podkováněm bylo ovšem nutné upravit náladu. Pro nastupující Švédy bylo vhodné změnit mentální rozpoložení z rozjuchaného do depresivně instrumentálního šílenství… Jedině tak bylo možné přežít to, co přišlo.
Ti, co už viděli Vildhjartu na Brutal Assaultu, se měli možnost včas obrnit. Zbytek měl bohužel smůlu, takže pokud dotyčný nedisponoval alespoň armorem z naposlouchání desky Maastaden, byl naplno zasažen zvukovými vlnami lámaných riffů v dokonalém zvuku. Sklíčeně působící ambidjent přednesený šesticí muzikantů měl všechno, co vystoupení mít má. Zúčastněné hudebníky, náladu dokonale přenesenou z desky, v přiměřené míře i humor a navrch pár nových songů, což z vystoupení Vildhjarty dělalo 110% záležitost. Originální set přešel v originální zakončení a po rozloučení se začalo s odklidem stage, aby se prostor vyklidil pro hlavní hvězdu večera.
Pohřeb Jeffa Loomise
Očekávání perlící v kouřové výplni sálu bylo téměř hmatatelné, když v tom bez jakýchkoli snah o mocný nástup začali Jeff Loomis a jeho kapela sypat do dvousethlavého davu trashové riffy z podladěných sedmistrunek, hustě protkaných živelnými sóly v nadlidské rychlosti. Už po pár minutách bylo ale bohužel jasné, že něco není v pořádku. Jednoznačně nejhorší zvuk večera jakékoli muzikantské snahy měnil v kouli nesrozumitelného až nepříjemného hluku. Snad jediným dobře slyšitelným nástrojem byla Loomisova kytara, přičemž zbytek instrumentů byl spíše ke škodě věci než k jeho prospěchu.
Díky nechutnému zvukovému kabátu byla v průběhu večera velkou výhodou naposlouchanost obou alb, která tento ex-Nevermore kytarista vydal. Jedině tak si snad posluchač mohl alespoň částečně užít klenoty jako The Ultimatum z nové desky, Miles of Machines, Shouting Fire at the Funeral nebo ultrarychlou pecku Devil Theory.
Zřejmě v rámci zvýšení zajímavosti setu pro ty, kdo se neopájejí nekonečnými kytarovými sóly, obsahovalo vystoupení i tři nové jednodušší neinstrumentální skladby se zpěvem. Ani zde bohužel pšenka nekvetla. Jednak kvůli tomu, že nebylo slyšet, co se vlastně na kytary hraje, a zadruhé proto, že hrubý hlasový výraz kytaristy Joe Nurrea je přinejmenším nevýrazný. Celé věci neprospěl ani fakt, že ačkoli se velmi špatně ozvučený bubeník snažil, seč mohl, v kombinaci s naprosto očividně znuděným basákem působil zbytek kapely až skoro nezúčastněně, což je velká škoda.
Velmi rozpačité pocity z vystoupení Jeffa Loomise trochu napravila závěrečná skladba Surrender, kde basák a kytarista kupodivu velmi dobře odzpívali melodické pasáže původně nazpívané ex-Emperor kytaristou Ihsahnem. Celkový dojem z koncertu zůstává přes naprosto excelentní výkon samotného Jeffa velmi nevýrazný, což je obrovská škoda, protože hvězda jeho formátu by si zasloužila mnohem více, aby naplno vyniknul jeho talent a dřina, kterou v hudebním světě odvedl.
Do budoucna chovejme naději, že podmínky pro přístí vystoupení budou více na úrovni, a Jeff Loomis tak bude mít příležitost zapůsobit na posluchače jako opravdový plnohodnotný headliner, jímž byla ve skutečnosti včera večer Vildhjarta.
