Reportáže

Jsou to přesně tři roky, co náhle zemřel kapelník Citronu Radim Pařízek a fanoušci těchto českých metalových pionýrů čekali, co jako bude. A odpovědi se dočkali letos - Citron jede dál a neztrácí šťávu.

Místo pohádek se fanoušci chlumeckého Komunálu vydali tradičně do Králík na poslední letošní vystoupení svých oblíbenců. Koncert byl završením společného turné s kapelou Alžběta a trojlístek doplnila ještě taktéž chlumecká parta Alchymie.

Bryan Adams je jeden z největších hitmakerů posledních čtyřiceti let. Jeho klasiky jsou dobře známé i v našich končinách. Není tedy divu, že zde vystupuje často a rád. Na poslední návštěvu se vrátil do zaplněné O2 Areny.

Ian Anderson je Jethro Tull. Tato rovnice už nějaký ten pátek platí, kdy šestasedmdesátiletý zpěvák a flétnista udává směr jak tvorbě, tak i personálnímu složení kapely. Navzdory slábnoucímu hlasu Ian Anderson tedy i tak potěšil v pražském Kongresovém centru své věrné fanoušky.

Crimson Marathon – projekt, jehož možnost provedení posvětil samotný Robert Fripp, skladatel, kytarista a rovněž hlavní mozek a zakladatel legendární rockové kapely King Crimson, se exkluzivně v rámci českého festivalu Prague Music Performance uskutečnil ve čtvrtek 30. listopadu v divadle Archa.

Laurie Anderson uchvátila svou brilantností a všestranností zaplněný sál pražského Divadla Archa. Tato výjimečná umělkyně a zásadní představitelka avantgardy, vizionářka i vynálezkyně disponující množstvím talentů a schopností si na aktuální turné Let X = X přizvala pětici elitních jazzových muzikantů z New Yorku, vystupujících pod názvem Sexmob. Doprovodná kapela dodala vystoupení Laurie zcela odlišnou dynamiku v porovnání s její tradiční one-woman-show, kdy používá samplery jako podkres pro jednotlivé skladby. Živá kapela dokonale korespondovala s různorodostí poselství a nálad prolínajících se od té nejúzkostlivější melancholie, životních úskalí, ponaučení se, ale i radostí, přes nesouhlas s manipulacemi mocných až po krutá varování před těmi nejhoršími možnými scénáři, jejichž vlivem by mohlo dojít k zániku lidské rasy. Třešničkou na dortu je přirozená schopnost Laurie přenést publikum prostřednictvím své tvorby do jiných dimenzí, odkud, jak sama říká, pochází i její písně.

Finálovou sobotu se krasohled tlumených odstínů v šumperském kulturáku točí přecejen o něco rychleji. Pod matnými světly předsálí se tu do sebe vpíjí bobtnající shluky kloboučkářů, límečkářů, sběratelů textilních beatových trofejí i sesterská dua všech věkových kategorií s nádherně se vlnícími hřívami. Všechno osvědčené, léty šlechtěné návštěvnické odrůdy. Letos na mě v hemžícím se davu z několika zad tajuplně pohlédla taky vážná ilustrovaná tvář, logo soluňských prog rockerů Naxatras. A proč tak zeširoka?

Druhý den Blues Alive? To znamená rekonvalescence po probdělé noci a každoroční dilema, zda načerpat energii k dalšímu večeru, nebo ztenčené síly napnout k bohatému odpolednímu programu. Šumperk není jen živoucí připomínka nebohé Sattlerové a mamonuchtivého Bobliga - mezi jinovatkou pocukrovanými kopci tu na vás číhá město, které si dokázalo v polozapomenutém koutu republiky vybudovat solidní celoroční kulturní agastronomické zázemí. V historickém jádru i mezi impozantními vilami textilních průmyslníků tak potkávám povědomě švitořící hloučky bluesových nerdů a muzikantské rodinné klany migrující mezi mnoha zdejšími výběrovými podniky, tematickými výstavami i koncerty. Kromě emocemi nabité přednášky Jiřího Moravčíka a velkoformátových momentek světově uznávaného fotografa Pertti Nurmiho jsem stihla ještě vsuvku od The BladderStones, odvážný artový výlet sakra daleko za hranice všedního blues.

Blues Alive sice své čtvrtstoletí už oslavilo, letos se ale z malého, ryze osobního jubilea těším já. Je to právě deset roků, co jsem festival v jesenickém podhůří objevila. Dotazům na bluesovou oslavu z Malé Vídně, jak se Šumperku přezdívá, čelím s odpovědí, že mám každoročně čest s rodinnou akcí. Povinnost navštívit v půlce listopadu šumperský kulturák se často předává z otce na syna (či dceru), v jamem pulzujícím předsálí se tu potkávají ryze lokální, tuzemské, ale i přeshraniční muzikantské a fanouškovské famílie. Pokud ale jako já patříte mezi jedince, kteří si festival pod vlivem nadšení z bluesové dvanáctky našli na internetu nebo o něm zaslechli od hudbou spřízněných kamarádů, nemusíte mít strach, že vás tu ve frontě na pivo přepadne nemístný pocit osiření. Je totiž jedno, jestli jste tenhle festival založili, podědili nebo jako já vygooglili. Stačí, že máte rádi blues - a místní klan vás přijme za svůj.

This sh#t is real - i když blbne gear. I takhle by se dal shrnout sobotní koncert Rival Sons. Zradu v podobě opakovaného selhání kytarové výbavy ale kapela ustála s přehledem.