Cleme, můžete našim čtenářům představit váš projekt Heroes?

Poté, co náhle zemřel Larry Coryell, Jon (Hiseman – bubeník, pozn. red.) přišel s myšlenkou Heroes. Velice se těšil na naplánované koncerty, které jsme s Larrym měli hrát společně o několik týdnů později.

A jak vše vlastně začalo?

Jon byl touto zprávou natolik otřesen, že začal přemýšlet nad tím, kolik jeho bývalých kolegů-spoluhráčů v poslední době zemřelo. Proto se rozhodl, že by jim chtěl novým albem vzdát hold a nahrát na něj hudbu, kterou s nimi tvořil a hrál. Tehdy se na mě obrátil, jestli bych s ním na tomto projektu spolupracoval. Prodiskutovali jsme možnosti a rozhodli se pro projekt v triu společně s Markem Clarkem (baskytarista a zpěvák, pozn. red.). Jon pak prohlásil, že ve své kariéře nejvíce lituje toho, že nikdy nedal Markovi jako zpěvákovi v žádné kapele, ve které společně hráli, prostor. A tohle byla perfektní příležitost, jak to napravit.

Plánovali jsme jen natočit desku, ale později jsem začali mluvit i o turné!

Můžete mi říct, jaký vlastně Jon Hiseman byl?

Každý, kdo někdy Jona potkal, by se mnou musel souhlasit, že byl neskutečně milý a velkorysý muž. Vždycky si pro každého našel čas. Byl to ale také skvělý kapelník, odhodlaný, inspirující, zapálený do své práce a vždycky vytrval, aby dosáhl svého cíle v čekomkoli, do čeho se pustil.

Kam podle vás spadá vaše hudba? Do jazzrockové scény, nebo jazz fusion?

Rozhodně do jazzrocku!

A ten je nejčastěji spojován s kapelami Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Return to forever nebo s Herbiem Hancockem…

Jazz rock má opravdu široké spektrum…

A jak jste se k jazzrocku vůbec dostal?

S mou první kapelou jsem začínal se známými hity, ale následně jsem objevil kouzlo blues, které se stalo základním kamenem mého hraní. Můžu říct, že blues je páteří mého stylu, ale samozřejmě mě během let ovlivnila spousta jiných žánrů.

K jaké hudbě se nejčastěji nyní vracíte?

Poslouchám mnoho žánrů. Samozřejmě blues a jazz-rock, ale i operu, klasiku, flamenco a příležitostně i nějaký pop. A hodně poslouchám kytarovou hudbu. Za všechny bych jmenoval Scotta Hendersona, Dereka Truckse nebo Erika Johnsona.

Které kapely pro vás v šedesátých a sedmdesátých letech byly rivaly a které jste spíš řadil mezi své spřízněné?

Mezi kapelami je vždycky přítomný element rivality. Zvlášť pak při živých vystoupeních, při kterých chce přirozeně každý být tím, kterého publikum miluje nejvíc! Při živých koncertech bylo těžké Colosseum překonat, ale když jsme byli na stejném programu s Rory Gallagherem, bylo to těsné.

Jaká byla spolupráce s bubeníkem Cozy Powellem?

Cozy byl mým dobrým kamarádem už od dob, kdy jsem žil v Birminghamu. Nejenže byl skvělý bubeník, ale užívali jsme si legraci, když jsme se poflakovali kolem. Byl velký milovník aut a to on mě naučil řídit!

Chystáte něco nového s dalším bubeníkem, Billy Cobhamem?

S Billym nejsem v kontaktu už delší čas. Pochybuju, že bychom společně ještě něco vytvořili, ačkoli právě jeho opravdu hodně obdivuju.

Můžete ze své zkušenosti říci, jaký je Bob Dylan?

S Bobem jsem spolupracoval jenom několik dní, a to na filmu Hearts Of Fire. Během natáčení jsme si užili i s Ronniem Woodem, Ianem Durym a Regem Presleym spoustu legrace. Ale ten film byla nakonec katastrofa.

Je to skoro pět let, co jste naposledy navštívil Prahu. Tehdy jste zde koncertovali se zpěvákem Chrisem Farlowem. Nepřizvete ho v budoucnu k nějakému dalšímu projektu?

S Chrisem hraju stále příležitostně nějaké koncerty. Například 18. dubna budeme na Jonovu počest společně vystupovat v hamburském klubu Fabrik. Myslím si, že v budoucnosti ještě bude více příležitostí, při kterých se sejdeme a užiju si to tak jako vždycky.

Chtěl byste něco sdělit pražským fanouškům, než sem v květnu zavítáte?

Jeden z nezapomenutelných momentů mé kariéry se odehrál právě v Praze, když jsme zde v roce 1969 s Colosseem koncertovali, takže je pro mě vždycky velmi vzrušující se sem vracet. Minulý rok jsme měli naplánované původní turné s JCM, než bylo kvůli Jonovým náhlým zdravotním problémům přerušeno. Schválně jsme ho naplánovali tak, abychom v Praze strávili tři dny navíc a moc jsme se na to těšili. Až se v květnu vrátíme, budeme mít hodně smíšené pocity. Určitě budeme kvůli Jonovi smutní, ale Jon by chtěl, abychom si tuhle návštěvu pořádně užili a dali všechno do našeho koncertu. A to my, i pro našeho lídra, samozřejmě uděláme.