Alasdair, pocházíte z Velké Británie, ale nyní pobýváte v Praze. Co pro Vás znamená střední Evropa?

Střední Evropa dokáže stále překvapovat. Plno různých kultur a jazyků žije vedle sebe. Cestoval jsem hodně po Evropě, než jsem se usadil tady – byl jsem také na Slovensku a v Maďarsku – ale každá z těchto zemí má úplně jiný charakter. Karel Čapek napsal, že Česká republika je křižovatka Evropy, jednoduše řečeno, dá se na ni lehce narazit. V zimě a v létě hraji také v Německu nebo v Rakousku, když se oteplí, vydávám se dál.

Jste muzikant, kterého ovlivnila spousta různých stylů. Jak jste vlastně začínal? Který styl Vám sedí nejvíce?

Vyrostl jsem díky svému otci na nahrávkách Joan Baez nebo Simon & Garfunkel. Při výjimečných příležitostech brával kytaru a hrával na ni balady amerického folku. Ale dodnes si pamatuji jednu příhodu, když jsem se vracel z cukrárny a u silnice našel kazetovou pásku. Byly na ní podomácku nahrané klasické skladby 60. a 70. let, od rocku až po blues. Úplně mě očarovaly. Nic takového jsem do té doby neslyšel. Trvalo mi roky, než jsem zjistil, kdo všechno na té kazetě hrál – tehdy jsme ještě neměli internet!

Moje starší sestra v té době poslouchala garážový rock, punk nebo gothic rock, skupiny jako jsou The Cramps, Foetus a podobně. Sám jsem hrál v rockových, bluesových a soulových kapelách, ale později jsem našel vlastní směr, který čerpá ze všech těchto stylů.

Tradice folkové hudby se liší stát od státu, ale přesto má některé společné prvky. Co vlastně pro Vás znamená folková muzika, jaké hudebníky uznáváte?

Folková hudba je hudba lidí, země a srdce. Vyrostla z pravd y a krásy a je hlasem vykořeněných a utiskovaných. Dodává vám kuráž, když se zdá být všechno ztracené. Woody Guthrie, Bob Dylan, Billy Bragg a mnoho dalších komentovali sociální věci a tím vnukli nápad něco měnit. Podobně je to vidět i v České republice. Moje hudba není politická, ale právě folková hudba mě naučila nakládat poctivě se slovy, protože tak můžete oslovit lidi a dotknout se jejich vlastních životů.

Znáte nějaké české folkové muzikanty?

Jsem rád, že jsem měl možnost nahlédnout do historie folkové hudby v Česku. Moje bývalá přítelkyně mi představila hudbu Kryla, Nohavici, Plíhala, Radůzy či skupiny Neřež… Jeden z prvních zážitků, který se mi tady stal, byl výlet na lodi. Každý večer jsme se posadili kolem ohně a zpívali trampské písničky snad celou noc a každý, mladí i staří, znali všechna slova! To bylo neuvěřitelné. Mohu říct, že jsem pyšný, že nyní znám mnoho výborných českých folkových muzikantů i písničkářů jako jsou jen namátkou Jan Řepka, Eliška Ptáčková nebo folklórní skupina Docuku.

Také si píšete texty ke svým písním. Vyprávějí Vaše texty nějaké osobní příběhy nebo se drží tradice jednotlivých žánrů?

Moje texty jsou velmi osobní. Vždycky vykreslují část z mé vlastní zkušenosti. Když jsem třeba zpíval I´m riding into town with my six-shooter, nikdo mi nevěřil! Nejsem kovboj. To je pravda, ale hodně jsem cestoval, zamilovával se, dělal chyby a občas si hrál na hrdinu, tak jako každý. A když potom lidem vyprávím takový příběh, říkají: „Tohle přesně znám.“ Potom vím, že jsem uspěl. E. M. Forster napsal Only Connect a to je přesně to, o co se snažím ve své hudbě. Vytvořit spojení a propojit lidi hudbou v jedné místnosti během jedné noci.

Nyní máte na kontě tři alba. Jaký je největší rozdíl mezi nimi?

Můj debut s názevm First Person Singular má alternativní folkovo-bluesový zvuk. Texty lehce připomínají zpověď, což celé desce dodává ráz. Nahrával jsem ho sám s několika hosty na dřevěné nástroje. Vesměs je akustické, syrové a trochu melancholické. Další Second-hand Lullabies je více soulové. Má blízko k popu a důležitou roli hraje rytmus vzhledem k tomu, že jsem skladby hrál samozřejmě často živě a tentokrát s kapelou. Nyní jsem připravoval nové album. Třetí, které se objeví na světě 10. května, nese název Third Time Lucky a přibližuje se spíše oldschoolovému rhythm´n´blues. Tematicky je temnější. Ale jedno mají všechna tři alba společné. Doteď jsem si nenašel dívku! (smích)

Můžete mi říct více ke skladbě z prvního alba – Charlie Parker´s Postcard?

Ano, tohle je přesně ten případ, kdy dávám sebe v příběhu do kůže někoho jiného. Chtěl jsem si představit, jak by vypadal život, kdyby Charlie Parker (jazzový saxofonista pozn. red.) nezemřel tak mladý. Takže příběh vypráví o starém muži, kterého obchází štěstí. Všechny peníze utratil v časech, kdy pil se svými starými známými, ale když zůstal na mizině, všichni kolem ho opustili. Tak se rozhodl napsat dopis svému jedinému žijícímu kamarádovi, aby se ho zeptal, jestli ho může navštívit. Ta píseň je o beznaději i o optimismu. Moje skladby se často zdají velmi smutné, ale vždycky je tam nějaký ten záblesk naděje.

Jedna z nejsilnějších skladeb na druhé desce Second-hand Lullabies se jmenuje Here. Jaké přináší poselství?

Here je skladba o mé bývalé přítelkyni. Vztah se pomalu rozpadal a já cítil, že se mi čím dál víc vzdaluje. Společně strávený čas byl pro mě hodně symbolický a vztahoval se k Praze. Brzy poté opustila zemi. Tahle skladba vypráví o tom, jak člověk může vydržet na místě a obráceně. Když nyní procházím Prahou, skoro každý roh hraje nějakou roli v mém osobním životě. Je to jako bych se procházel knihou vzpomínek.

A co se skrývá pod názvem tohoto alba?

(smích) A co znamená pro Vás? Název tvoří záměrně elipsu. Může to znamenat, že už člověk někde takové skladby slyšel, prostě že už nějak existují. Pro mě to má i jiný význam, ale to si nechám pro sebe!

Přečtěte si více o albu Second-hand Lullabies

Hodně jste cestoval po Evropě a hrál jste na nejrůznějších místech. Jaké zkušenosti Vám cestování přineslo? Co jste se naučil?

Miluji cestování, poznávání nových lidí a podnikání. Hrát muziku pro stále nová publika je vždy velká výzva. Je to čest být pozván na tolik různých míst a zde hrát. A když chcete zaujmout místnost plnou cizích lidí, musíte to zvládnout a nic nepokazit. Myslím si, že nejdůležitější věc, kterou jsem se z cestování naučil, je, že každá kultura se liší, ale lidé jsou v podstatě všude stejní. Všichni máme úplně stejné obavy i touhy. Všichni chtějí být milováni i respektováni.

Máte nějaký zajímavý příběh spojený s hudbou, který se Vám na cestách stal?

Ano. Jednou, když jsem navštívil Laos, našel jsem nádherné knihkupectví v dřevěné stavbě. Zeptal jsem se, jestli bych zde mohl odehrát koncert. Nabídli mi nocleh, ale koncert jsem odehrál zdarma. Přespal jsem v plechové chatrči, skrze střechu na mě trochu pršelo, ale o to jsem se nestaral. Vystoupení bylo skvělé. Občas se snažím něco podobného zopakovat, když jsem v cizím městě. Jednoduše se u baru zeptám, jestli na večer nepotřebují živou muziku.

Kde se Vám tedy nejlépe hrají koncerty?

Nejde ani tak o místo jako o atmosféru. Vystupovat v klubech a barech může být zábava, ale někdy mohou být mnohem zajímavější malé akce. Už znáte ten pocit, když se energie z pódia přesune i na posluchače a opačně. Prostě to funguje. Nyní se mi zalíbil nápad s vystoupeními u někoho v obývacím pokoji. Jeden pozve okolo třiceti přátel a všichni si užívají soukromý akustický koncert v pohodlí domova a každý hodí muzikantovi pár drobných do klobouku. V takovém prostředí byste uslyšeli spadnout na zem i špendlík. Takže hrajete tak, jak nejlíp dokážete. Není tam místo, aby se muzikant někde schovával, buď zahrajete a budete dobří nebo zemřete. (smích)

Kdy budou mít možnost Vaši fanoušci slyšet nové skladby z třetího alba?

Moc se těším na to, až představím Third Time Lucky živě. Nejprve odehraji několik sólových koncertů jako zahřívací kolo včetně křtu před větší akcí s celou kapelou. Poté zase vyrazím na cestu po Evropě.