Kdybych vás, Lenko, vůbec neznala a nic o vaší muzice nevěděla, jak byste uvedla momentální turné?

Je to turné, které je složeno ze sólových koncertů a koncertů Baromantiky a jsou v podstatě částečně retrospektivní. Ale ať už s Baromantikou nebo při sólových koncertech se pouštím i do nových věcí, které nejsou úplně ozkoušené, a turné nese leitmotiv - Oslava Života.  Také tím vyjadřuji vděčnost, že můžu dělat hudbu podle toho, jak já ji cítím, s lidmi, kterých si vážím a se kterými mohu svobodně tvořit.

K tomu mně napadá - jak dlouho se ve svém životě vnímáte jako svobodný tvůrce, kdy vaše vyjádření skutečně odráží to, co je uvnitř?

Myslím si, že to byla docela dlouhá cesta, a že se vlastně až v nějakých posledních osmi nebo deseti letech cítím, že jsem jakoby ve správné drážce, našla jsem si svoje místo, kde jsem si jistá a jsem schopná nějakým způsobem pravdivě předávat emoce nebo reflexi toho, co žiju a jak vnímám svět. To se mi daří s pomocí některých blízkých muzikantských osobností skutečně až v rámci uplynulých deseti let, což je vlastně krátká doba, řekněme polovina doby, co jsem na scéně.

A jak jste vnímala začátky ve srovnání s vítěznou etapou, ve které jste teď?

Bylo to veliké období hledání. Když jsem byla malá, začala jsem hrát s mojí mámou a bráchou, pak jsme se přestěhovali do Prahy, kde jsem zpívala s Bambini di Praga, což byl pro mě důležitý bod v tom, že jsem se přestěhovala do hlavního města, kde jsou větší možnosti se realizovat. Sbor jsem ale už ve čtrnácti opustila a začala zpívat v nějakých kapelách. Když mi bylo patnáct, tak jsem začala zpívat ve Sluníčku a tím jsem nějak vplynula do pražské scény, do undergroundu, kde jsem ale ještě nebyla úplně sama za sebe. V dětství jsem hodně zhudebňovala básničky, následovalo dost dlouhé období, kdy jsem vlastní hudbu nedělala, spíš jsem byla zpěvačka, a to až do té doby, kdy jsem potkala Davida Kollera, který mě nakopával k tomu, abych začala psát vlastní věci. Což jsem taky začala dělat, ale ze začátku jsem byla dost líná a přesně jsem nevěděla, jak to vlastně dělat, což v tom repertoáru, respektive z toho, co ze mě šlo, bylo znát. Podařily se třeba dvě tři fakt dobrý písničky, ale spoustu věcí jsem zkazila tím, že jsem nebyla důsledná na texty, například.  To jsou věci, které hudbu zabíjejí, tak jsem se vlastně po cestě učila co a jak, a až když jsem se po skončení Pusy vrhla na sólovou dráhu, tam celé to skutečné hledání začalo. Myslím tím žánrové hledání, ale i zjišťování, v čem jsem silná. Začala jsem vydávat u velkého vydavatelství Universal Music, což je mimochodem dobrá zkouška osobnosti v tom, jak si ustát sama sebe, což se mi dost dlouho úplně nedařilo, protože jsem často podléhala autoritám nebo nějakému vnějšímu nátlaku, ale pomaličku jsem si desku od desky (u Universal Music jsem vydala tři desky), začala ten svůj prostor vydobývat a začala jsem dělat menší a menší kompromisy. Dost velkou zásluhu na tom mají lidi, se kterými jsem dělala, který mi nějak zvenku pomáhali definovat věci, které jsou na mě silné. Například když člověk poslouchá svůj hlas nebo se vidí, říká si „Ježiš, na to se nemůžu koukat“, ale pak vám někdo řekne: „Tady ta věc, kterou máš pocit, že bys měla eliminovat nebo vyretušovat, tak to je to, co tě dělá zajímavou“, takže to jsou takové malé střípky, které mi hodně pomáhaly stát si za vlastními věcmi. Když jsem vydala Mezi světy, to bylo takové první nejsvobodnější dílo. Následovalo album Spatřit světlo světa – tam jsem byla taková hodně temná, pak když jsme odjeli do Ameriky s Martinem Ledvinou a natočili jsme desku tam, začala být tvorba mnohem pozitivnější, a to i přesto, že na ni řeším tak trochu „existencionalismus“, jak člověk vnímá svůj život a svět…  Když jsem se totiž dostávala do médií a nebyla si vším ještě stoprocentně jistá, vznikaly pro mě dost nepříjemné situace, kvůli kterým jsem si ale uvědomila, v jakým světě chci hrát, pro jaký publikum a s jakým typem umělců chci tvořit… ale byla to hrozně dlouhá cesta.

V čem spočívaly ty zmíněné kompromisy?

Bylo to především zjišťování, že nejsem tím umělcem, který vychází vstříc poptávce a tomu, co od vás fanoušci očekávají, protože já to mám spíš naopak - pro mě je důležité dělat věci ze sebe, jít po své cestě. To je pro mě ten motor – sama určovat, jakou zvolím formu prezentace nebo hudební směr, má to pro mě důležitý obsah sdělení a reflektuje to můj vnitřní svět. A ne, že mi někdo řekne, ať zpívám o lásce - samozřejmě umím zpívat o lásce, ale musí to vycházet z toho, co skutečně prožívám po stránce formální i obsahové.

Když jste byla na začátku své hudební kariéry čerstvě v Praze, měla jste nějak jasnou vizi, kam by váš život měl směřovat a jak by to mělo vypadat, nebo jste se spíš nechala unášet proudem?

Spíš jsem šla s výzvami, které přišly, a dost často mě někteří lidé prostě chytli a řekli: „Pojď, hele, pojeď s náma na šňůru“… Tak samozřejmě tam byly momenty, kdy jsem věděla, že chci zpívat v nějaké kapele, takže jsem začala zpívat ve Sluníčku, ale pak už jely věci tak nějak mimo moji kontrolu. Nad svým životem jsem převzala vládu asi tak kolem pětadvacátého, šestadvacátého roku, kdy mi dost začalo záležet na repertoáru a na tom, jak ho vytvořit, aby byl kvalitní, protože když si stoupnete na podium a hrajete něco, čemu nevěříte, je to strašně cítit. Tak jsem si uvědomila, že pokud si za tvorbou, kterou předkládám publiku, nestojím, hudba pro mě ztrácí veškerý smysl. Samozřejmě na to člověk nepřijde hned, jak to celé udělat, ale tato pravdivost pro mě začala být tehdy dost podstatná.

Můžeme tedy říct, že to byl takový bod zlomu, kdy jste se začala oddělovat od požadavků druhých a dělala věci víceméně po svém?

Toto bych řekla, že nastalo v době, kdy jsem vydala svou první desku u Universal Music - tehdy jsem zjišťovala, co chci já a v čem se cítím dobře. Také tam probíhala silná konfrontace ve směru vůči labelu, a to nemyslím negativně. Je naprosto v pořádku, že když vydáváte u nějaké velké firmy a oni vám dávají peníze, potřebují z vás udělat zboží, které musí prodat. Je to skvělá zkušenost, pro to aby se člověk stal pevnějším.

Takhle člověk alespoň zjistí, co nechce…

Ano, to je velice důležité.  V té době jsem nevěděla, že chci dělat hudbu, kterou budu přenášet emoce, což se stalo mou silnou doménou. Tehdy jsem řešila jenom to, jak napsat dobrou písničku, jak zahrát správný riff… Člověk hledá věci, které by měl mít technicky zmáknuté, ale nejsou přímo tou hudbou, tou transcendencí, která se nedá úplně natrénovat ani vysvětlit, jestli mi rozumíte...

Naprosto rozumím. Když se díváme na důležitost autenticity a přesahu, jakou roli potom pro vás hraje úspěch?

Pro mě je úspěch dílčí část práce. Když tvoříte, točíte desku, připravujete představení nebo sólový koncert – to jsou věci, do kterých investujete nějakou energii a musíte mít určitý koncept nebo linku, abyste udržela pozornost lidí. Když se toto daří a lidi mají nějaké emoce - to pro mě znamená úspěch. Vzpomínám si, když jsem dělala s Davidem Kollerem v kapele Pusa, bylo mi kolem dvaceti, zrovna jsem vyšla ze Sluníčka - a najednou jsem spolupracovala s takovou hvězdou, čelila jsem spoustě předsudkům lidí, kteří mé vlastní schopnosti dost podceňovali. To ve mně v důsledku probudilo sílu tyto nálepky rozbít a být více sama za sebe, takže nyní už nejsem tolik svázaná ambicemi, nepotřebuju nikomu nic dokazovat. A to je úžasná svoboda.

Jak byste popsala své místo v rámci české hudební scény?

Pro mě je to pořád celé v pohybu, nevnímám různost světů jako uzavřenost. V každé oblasti hudby jsou muzikanti, kteří jsou pro mě velice zajímaví, a baví mě spolupráce s novými lidmi, protože to přináší nové věci, což je pro mě vzrušující. V této době nejsem v hlavní mainstreamové vlně, to ani náhodou. Spíš bych řekla, že kapela Baromantika je dost hudebně krajinkářská, indie-popová kapela, jsou to písně, které mají spíš scénický ráz. I mé sólové koncerty jsou hodně zasažené hudebními krajinami, které dělám pro Spitfire Company, když vytvářím hudbu k divadlu, pracuju s hlasem zvukem, různě je loopuji, jsou to vlastně takové zvýrazňovače emocí. Nepracuju jen s formami písní, ale i atmosférami, baví mě takhle protkávat písničkový svět. Myslím, že současná hudba už nemá hranice. 

Jak u vás probíhá proces tvoření, co k tomu potřebujete?

Dřív jsem měla mnohem víc stresující přístup, kdy jsem od sebe něco očekávala, měla jsem hodně vysoké nároky a tím pádem jsem dost negovala věci, který přicházely samy, nenechávala jsem jim moc prostor, byl to takový vnitřní boj sama se sebou. Teď se synem už mám dost vymezený čas, kdy se můžu zavřít, musím si to naplánovat, tudíž beru věci tak, jak přicházejí, hledám různé nálady a pak ty, které mě nějak víc zasahují, vědomě rozvíjím dál. Nebo rozdělám nějakou skladbu, která mě baví pro svou energii a tím, že mám kolem sebe muzikanty, kteří jsou skvělí aranžéři a producenti, mám ten luxus, že můžu třeba Beatě nebo Vildovi říct: „Podívej, myslím to takhle…“, a oni ten nápad posunou zase o kus jinam a dál. Už vím, které věci zvládnu sama a kde už potřebuji vhled a schopnosti někoho jiného. Když jsme například dělali s Baromantikou album Baromantika vydané v roce 2011, byla to pro mě dobrá škola důvěry, protože jsem vkládala jak fragmenty, tak i hotovější písničky pod ruce různým aranžérům - musíte tomu člověku věřit, důvěřovat jeho vkusu. Myslela jsem si, že jsem mnohem svobodnější k tomu, co oni mi přinesou za nápady – přitom jsem zjistila, že jsem dost konzervativní a musela jsem se naučit s tímto způsobem tvoření pracovat. Až s odstupem času vidím na desce pár věcí, u kterých jsem jsi tehdy říkala: „To tam prostě nemůže bejt, to neustojím“, a nakonec je to pro mě jedna z nejsilnějších věcí. Naštěstí s Baromantikou už známe navzájem své rukopisy a způsoby, jakými pracujeme, takže dnes se na těch nápadech domluvíme mnohem jednodušeji.

Muzikanty z Baromantiky jste si našla sama?

Já jsem je nenašla, Baromantika vznikla před deseti lety, když byla Beata Hlavenková ještě člen doprovodné kapely k albu Mezi Světy, pak v roce 2007 jsme spolu založily Eternal Seekers. Beata potom začala rodit děti a já jsem hledala nějakou formu, jak udělat svoji čtvrtou sólovou desku. Zkoušela jsem s různými muzikanty, ale pořád jsem cítila, že to není úplně ono. Beata mezitím odrodila dvě děti a pak za mnou přišla s nápadem, že její manžel Patrik založil producentské duo Tin Soldiers s Vildou Béréšem, a že bychom mohli takhle ve čtyřech fungovat, což vypadalo hodně zajímavě, protože kluci jsou skvělí instrumentalisti a skladatelé, navíc pracují s elektronikou a reflektují současnou hudební scénu - takhle vznikla naše první společná deska. A já cítila, že to není jen doprovodná kapela, ale plnohodnotný tvůrčí tým, kde má každý své jasné místo, takže album V Hodině Smrti jsme udělali už jako kapela.

S těmi dětmi to ale musí být náročné, jde vůbec skloubit hudební seberealizaci a rodinu?

Určitě to jde, ale zajisté bych to nezvládla bez pomoci partnera, dvou babiček a jedné chůvy. Dost jsem se synem cestovala a zajišťovala zázemí, aby mohl mít svůj pevný řád, takže když se teď začíná pomaličku pohybovat a zkoumat svět, je trochu utrpení cestovat, tudíž jsem začala jezdit na koncerty sama a dá se to. Je to trošku náročnější, vrátit se a věnovat se dítěti, ale zas na druhou stranu, hudba mi umožňuje být se synem v týdnu, pokud nejsem někde na cestách. Nepřipadám si, že bych dítě od sebe izolovala. Máme sice za sebou nějakou separaci, teď jsem třeba byla 14 dnů na cestách, to bylo takhle poprvé, a zvládli jsme to v pohodě, nicméně to nemíním v blízkých časech opakovat. To, že jsem teď šla do zkušenosti, že jsem v New Yorku dělala představení s jednou tanečnicí, byl pro mě určitý kompromis vůči rodině. Ale to co dělám, má pro mě obrovský význam a potřebuji to takhle. Samozřejmě je pro mě někdy těžké odjíždět, na druhou stranu zas musím být sama sebou a dělat to, co mě rozvíjí dál, protože si myslím, že je to dobrý vzor pro dítě, aby dělalo, co ho baví.

Když tady sedíme a hraje nějaká hudba, nebo když vy sama něco posloucháte, co jsou pro vás kritéria, která dělají hudbou dobrou?

Asi musím podvědomě cítit, že je v tom řemeslo, důležitá je pro mě uvěřitelnost a duševní potrava, kterou mohu čerpat. Takže je úplně jedno, co je to za žánr. Baví mě, když se pracuje s aranžemi sofistikovaně, někdy zas stačí, když je to úplně jednoduché, to je strašně těžké říct. Hodně záleží na člověku, který to tvoří a hraje. Může být klidně ne-dobře zpívající básník, který má ale hodně silný text. Baví mě sledovat příběhy muzikantských person, které mají nějaký vývoj, je zajímavé sledovat u nich jakousi kontinuitu.

Existuje hudba, která je pro vás prázdná?

Jasně, štvou mě rádia, když to nesmyslně pálí do lidí a mluví do toho nějací žoviální moderátoři, to nemá s hudbou nic společného, prostě hloupá hudba... Ale stejně je to celé o vkusu.  Každý muzikant má rád něco jiného.

Jaký máte názor na hudební vzdělání?

Myslím, že když máte dobrého profesora, školu, tak je to velice dobré. Já nejsem vůbec vzdělaná a nemůžu soudit, nejsem zrovna transparentní případ toho, jak dělat hudbu. Ale přestože nemám hudební vzdělání, dostala jsem se k tomu, že jsem si techniku zpěvu musela vyřešit, alespoň tak základně, abych si neubližovala. Abych hrála na koncertech a nezadrhávalo to na technických věcech, stejně tomu musíte ten čas věnovat. A motivace k tomu nežít jen z talentu, ale skutečně začít pracovat s tím, co mám a naučit se ty věci dobře hrát, tak ta přišla až ve chvíli, když jsem věděla, proč to dělám. Ale musím říct, že jsem obklopená muzikanty, kteří to vzdělání mají, což mi možná dost pomáhá, a v těch dílech, které tvoříme je to hodně slyšet, je to posunuté na mnohem vyšší level, než kdybych ty věci dělala sama.  Ale ani vzdělání, vám nemusí dát vkus a nadhled v hudbě, takže to je spíš o tom, že se něco naučíte a používáte to, ale není to dogmatické.

Moje poslední otázka: Co svou hudbou momentálně vyjadřujete a jaký je smysl vaší tvorby?

Pro mě je to nějaká sebereflexe, myslím si, že bez hudby bych byla mnohem frustrovanější člověk a vlastně je to jediná věc, kterou umím. Hodně důležitá je tam pro mě pravdivost, jak už jsem říkala, aby to co dělám, bylo uvěřitelné – a jediné s čím můžu operovat, je vnímání společnosti, ve které žiju, řešení si vztahů a čištění sama sebe skrze historii své rodiny, abych nepředávala ty sračky dál, to je pro mě takový signifikantní podtext všeho, co dělám. Předávat pravdivě, čistě emoce a hledat pořád nové formy, jak vyjadřovat jejich širší spektrum. A těch forem je docela dost, někdy se člověk může schovat za hromadu krabiček, ale někdy to jde sdělit jenom hlasem. Jak prožíváme naše příběhy, tak přicházejí určité momenty, ze kterých pak vznikají nápady, a člověk hledá nejlepší formu pro to, jak je předat ven.