Společně se svým triem Generations nyní koncertujete a turné zahrnuje i Českou republiku. Každý člen tria je jakýsi zástupce jiné generace, jak název samotný vypovídá. Jaký je Váš pohled na různé generace, které se sejdou v jedné kapele. Odlišují se pohledy na hudbu?

Ne úplně. Naše hudební postoje jsou v podstatě stejné. Víte, děláme muziku, kterou chceme dělat dobře. Leonardo (Corradi pozn. red.) hraje na varhany jako Jimmy Smith, ale o dost líp než on. Ale myslím tím to, že má trochu odlišný přístup, ne úplně, ale spíš jde o nové nadšení z tohohle nástroje a z hraní, a to vychází i z Jimmyho Smithe. A Tony (Match pozn. red.) má výrazný pevný groove. Ale stejně, muzika je prostě jedna.

Často jste hostoval na různých nahrávkách, některé skladby aranžujete v jiných si i zahrajete. Jak si vybíráte hudebníky nebo kapely, se kterými budete takto spolupracovat?

Rozhodně to musí být prostě dobrá muzika. To zaprvé. Když není dobrá, tak to nechám hned být, někdy dám nějakou radu, když je to možné. Na tom se ale nechci podílet. Když naopak vidím, že ta hudba je dobrá a že má potenciál, tak se velmi rád zapojím.

Vaše kariéra rovná se funk. Během ní jste si zahrál s mnoha funkovými a soulovými velikány jako jsou James Brown, George Clinton, Bootsy Collins. Jaký je rozdíl mezi tímto funkem a funkem dneska?

Funk byl v minulosti žánr s původními skladbami, které jsme skládali. Dnešní je spíš o variaci toho předešlého, jde spíš o kopírování toho, co už tu bylo. Je to odraz minulosti, dynamika je prostě jiná, než když se to prvně nahrávalo.

Kdo si myslíte, že je největší funkovou hvězdou dneška, samozřejmě kromě Vás...

Rozhodně Macy, Pee Wee (Ellis – saxofonista, pozn. red.), a taky George Clinton, který je stále naživu stejně jako Larry Graham. Hodně starších lidí z téhle scény je ještě naživu a zároveň se objevují noví do popředí jako je třeba Bruno Mars, jeho hudba není úplně čistý funk, ale je v ní hodně odkazů na něj a taky je tam mnoho z toho, co už bylo předtím. Takže tohle jsou pro mě největší funkové hvězdy dneška.

James Brown je známý jako velmi striktní hudebník. Jaké to bylo hrát s ním, když on byl hlavním v kapele? Jaké bylo cestování, turné, každodenní život...?

Normální den byl příprava na večerní koncert, nachystat se na zkoušky, protože ty se musely konat každý den. Říkal jim jam session, ale byly to zkoušky, protože když se nějaká melodie změnila, hned se to muselo napravit zpátky. On byl neustále zaneprázdněný.

Během šedesátých a sedmdesátých let bralo hodně muzikantů drogy, včetně Jamese Browna. Pod jejich vlivem pak složili ty nejlepší skladby, jiné to úplně zničilo. Bral jste drogy také?

Jo jo, bral. Složil jsem nějakou dobrou muziku, když jsem je bral, a jindy zase úplně příšernou. Drogy vás můžou vzít na jakoukoli cestu, víte, někdy máte úplně skvělou myšlenku a pak se to může změnit v úplný zmatek. Když si je vezmete jednou a pak ještě, může to fungovat, ale po nějakém čase vás to začne dohánět.

V sedmdesátých letech jste pracoval s Jamesem Brownem častěji, stal jste se kapelníkem a po desce z roku 1973 Doing It For Death přišel velký úspěch. Vzpomenete si na nahávání téhle desky?

Ve studio jsme každý dělal svou práci. Byla to skvělá myšlenka a všichni na ní pracovali tvrdě. Cheese (kytarista Hearlon Martin pozn. red.) to zvládal naprosto skvěle, stejně tak Jabo (bubeník John Starks pozn. red.), prostě všichni byli při natáčení skvělí, i mně to šlo. Všechny ty věci přišly v jednu, tu pravou chvíli, kytarová linka, bicí a basová linka, ta byla zvlášť důležitá, protože právě ta celou skladbu utvořila.

Po nějakém čase jste začal hrát v kapele George Clinton´s Parliament Funkadelic. Jaký to by rozdíl oproti kapele Jamese Browna?

To byl prostě experiment, experiment, experiment. George experimentoval se svým hlasem. Všechny nahrávky vycházely od něj, proto byly tak dobré. Něco se použilo a pak se to zase vyřadilo. Prošel jsem s ním taky jednou velkou produkcí, když všechno mixoval, to bylo taky poučné.

Teď otázka, která zaujme mnoho českých posluchačů. Spolupracoval jste s českou kapelou Monkey Business na albech Why Be In When You Could Be Out a Save the Robots. Jak tahle spolupráce vznikla?

Ano! Někdo mi řekl, že hrají funky a já chtěl vidět, jestli ho opravdu hrají. A tak jsem s nimi začal spolupracovat.

Hrál jste take v jazzové kapele Count Basie Orchestra. Jaký žánr Vám vlastně víc sedí?

Oba žánry byly pro mě velkou zkušeností, to každopádně. Count Basie mi řekl, že to, co se bude hrát, je jazz a tak jsem se do toho pustil. Nemůžu ale říct, který žánr je lepší, protože s oběma jsem zažil skvělé časy. Nemůžu ukázat jen na jeden.

Můžete představit svou knihu Hit Me, Fred: Recollections of a Sideman, která vyšla v roce 2012?

Hit Me, Fred: Recollections of a Sideman je složená z otázek, na které se mě různě ptali právě třeba o Jamesi Brownovi, Georgei Clintonovi nebo mých hudebních začátcích. Takže v té knize se dočtete všechno, na co by se mě kdo kdy ptal. Napsal jsem tam všechny odpovědi na tyhle věci, kdo jsem nebo s kým jsem dřív spolupracoval.

Na internetu jsem se dočetl, že Váš syn je hiphopový muzikant. Stvořili jste něco společně?

Nahrávali jsme spolu dvě věci na Full Circle – From Be Bob to Hip Hop. Jedna se jmenuje Like This, Like That a ta druhá Hey You In the Neighbourhood. Je možné, že v budoucnu zase uděláme společně něco dalšího.

Jaké jsou vlastně Vaše koníčky, když zrovna nenahráváte, nekoncertujete, neskládáte...?

Beru drogy! (smích) Ne, ne, dělám si legraci. V tomhle věku už musím víc odpočívat, aspoň když je to možné. Dívám se na televizi třeba na fotbal, když se zrovna hraje nebo basketbal. Tony Banks! (smích)

Co plánujete na rok 2016 kromě koncertů s Generations?

Věřím, že natočím bluesové album, které bude spojovat staré dobré blues a zároveň ukáže novou tvář minulosti tohohle žánru. Taky budu na turné s kapelou The New The J. Bˈs a samozřejmě s Generations.