Na festival Bažant Pohoda se vracíte po čtyřech letech, naposledy jste tady hráli v roce 2008, je to tak?
Shina: Přesně tak.
Dano: Konečně to někdo spočítal (smích).
Připravili jste si na tohle „výročí“ něco speciálního?
Dano: Máme dvě speciality. Náš koncert doplní VJ (visual DJ, pozn.red.), s kterým hrajeme velmi zřídka, letos vlastně jen jednou, zahraje s námi tady na Pohodě a pak za dva týdny v Londýně. A dneska s námi zahraje vibrafonista, zahostuje nám ve dvou věcech.
Pohoda je největší hudební festival na Slovensku, ale vede si dobře i v porovnání s jinými zahraničními festivaly. Například frontman kapely Two Door Cinema Club na svém twitterovém profilu prohlásil, že Pohoda je jeden z nejlepších festivalů, na kterých v poslední době zahrál. Vy sami jste už projeli hodně velkých festivalů, zahráli jste třeba na festivalu SXSW v texaském Austinu. Je pro Vás Pohoda srovnatelná se zahraničními festivaly? Tvrdí se, že je to jeden z mála středoevropských festivalů, které se mohou svojí kvalitou zařadit mezi ty světové.
Shina: Myslím, že Pohoda vyhrává ve starostlivosti o umělce, kteří tady hrají. Samozřejmě se dobře starají i o lidi, o návštěvníky, ať už z hlediska bezpečnosti, z hlediska dostatku vody a tak dál. Ale ti umělci vždycky odjíždějí nadšení, protože se tady o ně skvěle starají. To slýcháváme často.
Dano: I o nás se samozřejmě starají skvěle (smích).
Shine: Ale víme to i od našich kamarádů z Ukrajiny, Zapaska, kteří dostali babysittera, auto je všude vozí, prostě super. Ale i to přijetí ze strany organizátorů, ti lidé vědí, co mají dělat, umí komunikovat, připraví všechno. A to všechno je pro muzikanta hodně důležité, protože když nejsi napitý, najezený a nemáš svůj komfort, tak hraní je pak obtížné, to víš sám ze svých zkušeností.
Dano: Specifikem Pohody je taky to, že se tu nekonzumuje alkohol v takovém množství, není tu tvrdý alkohol, jen nějaké vinotéky, takže energie je tady jiná než na festivalech, kde je dostupné všechno, i tvrdý alkohol. Pohoda má zkrátka svého ducha, svoji atmosféru. Tak jako si my v Bratislavě říkáme, že ji naštěstí ještě všichni neobjevili jako turistickou destinaci, tak i Pohoda je taková trošku schovaná.
Organizační tým nepracuje tolik na mezinárodním PR, ale pracuje na tom, aby byl festival co nejlepší. To je rozdíl oproti některým festivalům, které mají v uvozovkách lepší jméno, například Novi Sad Exit festival, kde jsme hráli minulý rok, se s Pohodou nedá vůbec srovnávat. Pohoda ho v mnohém předčí, a přitom o Exitu každý píše, jaký je to skvělý festival.
A i když už Pohoda získala nějaké ceny, byla zařazená mezi nejlepší světové festivaly, mám pocit, že cílem festivalu není dělat si za každou cenu velké jméno – ono to přijde samo, pověst se rozšíří právě skrze spokojené umělce.
Vaše písničky jsou všechny ve slovenštině. Jak vnímáte to, že tady doma Vaši posluchači s písničkami a hlavně s texty pracují úplně jinak, než třeba v Anglii, kde slovenštině nerozumí?
Shina: Ono je to velmi podobné, jako v opačném případně – v tom velkém publiku, které si stoupne pod hlavní stage, rozumí angličtině a vnímá význam textů možná jedna desetina. Zbytek to bere emocionálně, přijímají nějakou energii a nemusí rozumět ani refrénům, a i tak tu hudbu ocení a reagují na ni. Hudba se přenáší přes nějaké jiné vlny, ne jen slovy. Samozřejmě doma ti lidi lépe rozumějí a cítí, že z toho jde nějaké poselství, ale všechno je nakonec stejně o energii. My taky posloucháme spoustu hudby ze světa, které nerozumíme, world music a podobně. A nestudujeme vyloženě texty, posloucháme to proto, že nám to jde dobře do uší, že se nám to líbí.
My jsme se slovenštinou vyrazili do světa ne proto, že bychom to nějak plánovali, ale začali nás zvát. Taky jsme byli zvědaví, co z toho bude, ale lidi reagovali a reagují úplně normálně, buď se jim to líbí, nebo ne. Někdy i říkáme, že v bookletech cédéček máme texty přeložené, ale oni na to: „Není třeba!“ (smích).
Dano: Někdy ale v zahraničí pro publikum, které nerozumí, řekneme jednu dvě věty o obsahu každé písničky. Hrajeme hudbu, která má nějaký obsah, takže se snažíme téma naznačit a lidé si ten zbytek už domyslí. Funguje to skvěle.
Časopis Rock Paper Scissors o Vás napsal, že jste Animal Collective s evropskými kořeny, co na to říkáte? Máte nějaký vzor, o kterém víte, že se promítl do Vaší hudby, kterému se blížíte?
Dano: Když nám tohle poslali, museli jsme si dohledat kapely, ke kterým nás přirovnávali, protože jsme nic z toho neznali (smích).
Shina: Hudební scénu nijak extra nesledujeme. Mladých skupin je strašná spousta, takže pokud nás něco vyloženě nezaujme, příliš to neznáme. Takže jsme rychle začali studovat, jestli kapely, které tam napsali, jsou OK. Rozhodně nemůžeme říct, že bychom se třeba Animal Collective nějak inspirovali.
Dano: Ale když vyneseš svoji hudbu do jiného kulturního prostředí, dozvíš se o sobě samé zajímavé věci. My svoji hudbu nějak vnímáme a pak ji zahrajeme třeba v Americe a lidi po koncertě přijdou a říkají, že ji vnímali úplně jinak. Najednou zjistíš, že ti lidi tvoji hudbu poslouchají z jiného kontextu než tady doma.
Shina: Například v té Americe - oni si vůbec neumí představit, co tady ve východní nebo střední Evropě je, jak to tady vypadá, jaká je tu kultura, jaká hudba, vůbec netuší, co se tu děje. Pokud zrovna nebyli v Praze na dovolené. Jednou se nás ptali, jestli to, co hrajeme, je nějaký slovenský folklór a jestli jsme slavní tady u nás…
Dano: A ptali se, jestli všechny kapely tady hrají tuhle muziku. Tak jsme jim řekli, že vlastně skoro všechny kapely tady hrají britpop a indie rock, protože vyrůstaly na těch západních vzorech. Ale myslím si, že tím, že je naše tvorba tak jiná, tak jim vlastně nepřinášíme jejich hudbu, a proto dostáváme víc šancí si tam zahrát.
Shina: Ono je to teď celkem zajímavé, většina kapel tady v okolí už zpívá anglicky, aniž by si vyzkoušely zahrát si v zahraničí. I když by třeba chtěly, ale takové hudby je v zahraničí spousta.
Nepřehlédněte fotogalerii, v níž najdete také fotografie z vystoupení slovenských Longital
Je pravda, že trendem poslední doby je zpívat v angličtině, jako by se české a slovenské kapely svého mateřského jazyka tak trochu bály. Patrně se bojí, že vyjedou ven a nikdo je tam nedocení, protože jim nebudou rozumět. Myslíte, že to tak funguje?
Dano: To je tím, že ty kapely nevyjedou ven, naprostá většina těch kapel nevyjede ani do Maďarska. Tady se všichni snaží znít jako nějaká zahraniční kapela a přitom si nezkusí zahrát si v zahraničí. My jsme naštěstí vyjeli ven dost brzo, odehráli jsme pár koncertů v Londýně a po Anglii a tam jsme viděli, s jakým nasazením tamní děcka hrajou. Oni to mají geneticky už za několik generací dané, že se v sedmnácti postaví na pódium a dají do toho takovou energii, že i kdybychom se my tady snažili sebevíc, tak toho nedosáhneme. To je prostě záležitost genetické výbavy a kulturního prostředí, aby se toho dosáhlo.
Shina: Je hrozně vidět ten rozdíl. Když se podíváš na naše kapely, které zpívají anglicky, tak sice na první poslech zní jako anglická kapela, ale když pak vidíš mladou anglickou kapelu, tak ti padne čelist, protože to je úplně něco jiného, spousta energie a přirozenosti.
Na Vaší hudbě mě, jako muzikanta, zaujaly dvě věci – že Dano hraje na kytaru smyčcem a že Shina je baskytaristka. Jak vznikla tahle trochu neobvyklá kombinace?
Dano: Hrát smyčcem na kytaru není nic nového, Radim Hladík už hrál smyčcem, Apostolis Antimos z polských SBB, Jimmy Page, ti všichni hráli smyčcem. Já jsem se k tomu dostal tak, že jsem potřeboval z kytary dostat plochu. A kytara je takový skoro bicí nástroj, když uhodíš do struny, tón rychle dozní, takže pokud nemáš nějaký booster, nevytvoříš vodorovnou plochu.
A i když používáme elektroniku, u hraní na kytaru chci zůstat pořád v mechanicko-analogové rovině. Takže jsem zkusil smyčec, pak jsem si našel i učitele, kontrabasistu, který byl dost blázen na to, aby mě neposlal pryč. Ukázal mi, jak bych asi mohl hrát smyčcem, aby to byl artikulovaný zvuk. Protože i Jonsi ze Sigur Rós i Jimmy Page, při vší úctě, mají velmi limitovanou techniku. Tak jsem chvíli cvičil a po dvou letech mi to začalo hrát.
Shina: A já s basou… Do svých třiceti let jsem vůbec netušila, že existuje baskytara (smích). Nikdy jsem ji nevnímala. Hrála jsem na piano, pak jsem zkoušela kytaru, ale to mi moc nešlo. Basu jsem nějak nevnímala. Ještě tak o bubnech jsem věděla, že tam jsou. A pak se u nás jednou zastavil jeden černoch, student medicíny, který se vracel do Afriky a nechtěl si s sebou brát svoji baskytaru, tak ji nechal u nás. A Dano mi ji dal do ruky a říkal, ať to zkusím. Tak jsem zkoušela asi rok, jen na struně E (smích).
Dano: Já jsem ji zkoušel i něco učit, ale ona je…
Shina: Natvrdlá (smích).
Dano: Já mám sice pedagogické vzdělaní, ale tento případ… Naštěstí je odolná (smích).
Přečtěte si také, jaký byl den Pohody, kdy Longital vystupovali
Shina: Ale já jsem si chtěla zkusit takovou určitou čerstvost, protože už jsem absolvovala nějaké školy, dost škol, a cítila jsem, že když mě někdo nutil, potom jsem jen těžko uchovala nadšení pro onu činnost. A já si chci uchovat takové punkerské nadšení. Sice umím hrát jen na jedné struně, ale bude mě to bavit. Ne že se budu trápit s tím, abych se naučila hrát, jak se má, na všech strunách. Ale samozřejmě stále jsem jen úplně základní hráč, rozhodně neslapuju (technika hry na kontrabas a baskytaru, pozn.red.).
A teď už začínám hrát smyčcem i já. Jeden známý z Německa přivezl Danovi smyčec, který vyrobil speciálně pro něj, a tak ten starý Danův smyčec zůstal volný. Tak jsem ho vzala, zkusila jsem to s ním, dva roky jsem si cvičila, jen dva tóny. A pak najednou minulý rok se něco stalo.
Dano: Zázrak (smích).
Shina: A najednou se něco zlomilo a začalo mi to víc jít, začala jsem hrát víc tónů, víc rytmicky, a najednou jsem zjistila, že mi to jde.
Když se ohlédnete za letošní Pohodou, co Vás nejvíc zaujalo? Co byste doporučili čtenářům MusicWebu, aby si poslechli?
Dano: Já už jsem dopředu avizoval, že pro mě Pohoda skončí vystoupením Elbow (smích). Ale krása tohohle festivalu není ani tak v tom jet na konkrétní jména, naopak. Prostě přijdeš a najdeš úžasné věci – a nemusí to být zrovna headlineři.
Shina: I letos jsme viděli spoustu skvělých věci, například Dry The River, ti byli výborní, Villagers z Irska, taky Gemma Hayes byla andělská, Bonus byl fantastický, Public Enemy úplně našlapaní, Portico Quartet úchvatní.
Dano: A samozřejmě jsme se byli poklonit Lou Reedovi, panu otci (smích).