Vyučoval jste na Vysoké škole kreativní komunikace. Zajímalo by mě, jestli jste se tam věnoval výhradně „výuce" poezie, nebo i textařině.

Nebyla to úplně výuka, byl to seminář, taková tvůrčí dílna, kam se přihlásili studenti, kteří chtěli. Tématem byla villonská balada v české tradici, což je specifický žánr, mimořádně náročný na slovní zásobu a zručnost. Je to technická věc. To jinak dělat nejde, neboť naučit někoho psát, to nelze. Buď v sobě člověk tvůrčí schopnosti má, nebo nemá. Nicméně lze naučit řemeslu. Téma bylo libovolné, vůbec jsem ho nehodnotil, hodnotil jsem ale, jak ho studenti zvládnou technicky.

Moje další otázka se týkala právě toho, jak si lze řemeslo osvojit. Na některých školách už se totiž zavádí obory textové tvorby. Dá se textařina studovat?

Rozhodně se nedá naučit invence. Tvořivost je dar. Ostatně už to hezké české slovo nápad naznačuje, že něco napadá na člověka, seshora, ne zespoda. A nápad si nemůžete vynutit, můžete leda doufat ve zvláštní milost. Ale to, co se dá naučit, je zvládnutí technických postupů, zejména jak se vyvarovat slepých uliček. Takových je mnoho nejenom v písňovém textu, ale obecně ve psaní. Taky jsem vyučoval na fakultách žurnalistiky na Masarykově a Karlově univerzitě a tam je to vlastně dost podobné. Nemůžu vám říct, co máte chtít říct, ale můžu poukázat na chyby v tom, jak to říkáte.

Kdyby vás někdo oslovil s nabídkou výuky textové tvorby jako pedagoga, měl byste o to zájem?

Principiálně nemám námitek, ale v téhle fázi života to zrovna není v mém obzoru.

Má textová tvorba jako svébytný obor opodstatnění?

Myslím, že ano, protože je svázána s hudbou. Většina textů v moderní české tradici vzniká tak, že pracujete s hudebním podkladem, buď notovým, nebo už hotovým demo snímkem, na kterém zpěvák zpívá takzvanou svahilštinou, co ho napadne, aby to znělo dobře. V každém případě musíte zohlednit požadavky autora. Je to křížovka, kterou musíte vyplnit. Čeština se v tomhle ohledu do populární hudby moc nehodí. V českém jazyce není mnoho jednoslabičných slov, a jelikož potřeba jejich užití je tak značná, stává se z mnoha spojení klišé. Úkolem umělecké tvorby je vědět, co je klišé, vyhýbat se mu a dělat přesný opak, atakovat ustálené významy. Pokud někomu pomůžu zbavit se otřepaných frází, tak je to dobře odvedená práce.

Je v současné době v republice vycházející textařské eso?

Tady je hromada lidí. Obecně převládá názor, když se někdo jako textař věnuje populární hudbě, je to podřadné. To vůbec není pravda. Záleží jenom na tom, jak to děláte. Máme velikou tradici, jenom co já pamatuju, tak počínaje Semaforem a Jiřím Suchým, máme Karla Kryla, Roberta Křesťana, Zdeňka Svěráka, Jarka Nohavicu, Jardu Svobodu z Trabandu a další.

V mainstreamu, skutečně populární hudbě, někdo takový je?

Abych pravdu řekl, tak to tolik nesleduju. Ale třeba i ve světovém kontextu, třeba v angličtině, jsou některé texty bídné. Nad slovy převažuje hudební stránka. Slova jsou doprovodný prvek, venku i u nás. A taky je těžké říct, co je mainstream. Když si chcete na iTunes stáhnout album Leonarda Cohena, je zařazen v kategorii pop. Jestli je Cohen pop, tak je to paráda. A pak je tam samozřejmě spousta zoufale prázdných věcí.

Tři roky jste předsedal Cenám hudební akademie. Vedle toho jste také byl předsedou poroty SuperStar. To jsou dvě diametrálně odlišné instituce. Měla pro vás po tom, co jste předsedal akademickým oceněním, udíleným i v kategoriích dnes spíš alternativních nebo okrajových žánrů, SuperStar jakožto masová záležitost nějakou hudební či jinou hodnotu?

Ceny akademie jsem vzal, protože jsem se chtěl pokusit dát jim jiný základ, nová pravidla a jiné ambice. Musím konstatovat, že se mi to moc nepovedlo. Jmenuje se to Akademie populární hudby, to znamená, že to je hudba, která by měla být populární. A to je trochu problém, protože to pro mě není rozhodující kritérium. Nedokázali jsme vyvážit respekt hudbě, která není tak populární a komerčně zajímavá, a zájem masy. SuperStar mě zajímala hodně. Byl to velmi intenzivní půlrok mého života, přejíždění a poslouchání stovky lidí. Jeden z pekelných zážitků vůbec byl, že jsem musel ve dvou dnech osmdesátkrát vyslechnout píseň Sladké mámení.

Ale na druhé straně jsem poznal lidi, které respektuju a kteří se vydali těžkou cestou. Vystavili se pod svým jménem ostrým soudům, a na to musíte mít kuráž. Lidí s kuráží si vždycky vážím. Většinou se jednalo o zpěváky bez hudebního zázemí, ale schopné se rychle učit. Podruhé už bych do toho nešel, ale vůbec to nezatracuju. Soutěží prošla řada lidí, kteří ani nepostoupili do finále, a přesto jsem s nimi později spolupracoval na svých projektech. Třeba s Naďou Válovou. Zazářila na albu Ohrožený druh, které se později stalo nejprodávanějším albem roku a zároveň dostalo cenu Akademie.

Někteří zpěváci z povolání si podobnými soutěžemi procházejí kvůli zviditelnění...

Nikoho bych kvůli takovému rozhodnutí nešikanoval, je to na nich. Ale u Anety Langerové se to stalo. Kdyby si neprošla soutěží, asi by známá nebyla. Aneta je opravdová a spolupracuje s dobrými hudebníky. Její přítomnost ve středním proudu patří k těm lepším, rád si ji poslechnu a také přizvu ke spolupráci. Vystoupila třeba na velkém hapkovském koncertu a dodala písním, které kdysi zpívala Hana Hegerová, úplně jiný, vlastní rozměr.

Podobné masové soutěže tedy podle vás hodnotné po hudební stránce nejsou?

To, že to nepřináší nějakou zvláštní hodnotu, je jasné. Kvalita je samozřejmě v původní tvorbě. SuperStar je reality show a zpívání je jenom jedna z věcí nabízených publiku.

A co tuzemská muzikálová scéna?

Občas se vyskytnu na muzikálu, protože moje žena je scénografka a kostýmní výtvarnice. Z osobního hlediska – jsou to pro ni pěkné kousky – udělat třeba takovou Aidu v Karlíně na velkém jevišti, pyramidy, Nil, kostýmy. Na muzikál prostě zajdu hlavně proto, že chci vidět práci své ženy. Existují přitažlivější věci, třeba kvalitní kniha. Ale v New Yorku nebo v Las Vegas vždycky zajdu na muzikál. Fantastičtí hudebníci, choreografie, brilantní práce mnoha profesí.

Máme ambice přiblížit se kulturně západnímu světu i z konzumního hlediska?

Jenom užší vrstva vnímá náročnější umění. Vždycky to tak bylo a není to jiné zrovna teď. Ale jinak si myslím, že máme zajímavější architekturu, než jsme mívali, a máme dobrou poezii. Měřítkem uměleckého úspěchu není míra popularity, ale když mě něco dojme nebo rozesměje a hlavně inspiruje.

Plánujete v nejbližší době nějaký hudební projekt?

V těchto dnech mám před sebou recitály po různých místech v republice. Sám je uvádím, jsou to písně s mými texty. Tomu se věnuju, zlepšujeme aranže, výraz. Spolupracuji na nich s Františkem Segradou, Lenkou Novou, Ondrou Rumlem a dalšími. To mě baví.