Beth, kdy jste se rozhodla, že se stanete zpěvačkou?

No, vlastně jsem se nerozhodla. Od čtyř let hraju na klavír, a provází mě to celý život. Měla jsem skvělou učitelku klavíru, paní Davisovou. Udělala ale jednu chybu. Před mým odchodem z hodiny skladbu nejdřív zahrála, já si ji zapamatovala tak, jak jsem ji slyšela, měla jsem se ji ale naučit číst z not. Až když mi začala dávat těžší skladby, zjistila, že je neumím číst z not, takže se na mě pěkně naštvala a poslala pryč. Pak už mě neučila.
Zajímala mě ale hodně klasická hudba, a tak jsem ještě na škole začala hrát na cello, což mi vydrželo několik let. Když mi bylo 13 let, začala jsem chodit na klasický operní zpěv. Právě učitelka zpěvu mi řekla, že vážná hudba pro mě není to pravé, protože skladby vždycky trochu pozměním. Soustředila jsem se tedy na vlastní tvorbu a začala více skládat. Učila jsem se dál hrát na klavír a na basu a kytaru. Začínala jsem koncertovat v Hollywoodu, ale neměla jsem moc peněz, pak jsem se naučila více o tom, jak profesionálně vystupovat, vystřídala několik manažerů, než jsem narazila na Davida, se kterým spolupracuju už 23 let. Prvního manažera jsem měla, když mi bylo 14 let, v 16 jsem měla dalšího, který mi domlouval různé koncerty. Vydala jsem nahrávku u nezávislého vydavatelství. Pak přišly dvě další desky a na té druhé se objevil hit LA Song, ale i přesto mě vyhodili, kvůli mé drogové závislosti a poruchám příjmu potravy.

Vaše hudba dnes spojuje různé žánry, například rock, blues, jazz i pop. Je pro vás zásadní, jaký žánr zpíváte?

Miluju různé hudební žánry, a to je důvod, proč i ve své tvorbě využívám různé styly. Každý žánr se hodí k vyjádření jiného pocitu nebo příběhu. Jazz se například hodí k vyjádření smyslnosti a inteligence, je sexy a intelektuální. Pop je dobré zvolit k písním založeným na příběhu. Vlastně moc nemám ráda slovo pop, protože si pod ním vždycky představím hity z rádií, takže jsou spíš tyhle mé skladby, kde zpívám o tom, jaký je život, písničkářské. Gospelová hudba je skvělý žánr pro duchovní rovinu, pro víru a radost. Na druhé straně rokenrol je skvělý pro vyjádření vzteku a agrese. A třeba blues může podle mě zahrnout kteroukoli zmíněnou emoci, může i vyprávět. Jestli mě nazvete, že jsem jazzová zpěvačka, bluesová, nebo rocková, je mi to jedno. Jsem prostě zpěvačka, holka z L.A., která se snaží najít v životě vlastní cestu.

A je jedním z vašich nejoblíbenějších žánrů blues?

Ne, není. Nemám oblíbený hudební žánr, mám je ráda všechny přesně z těch důvodů, o kterých mluvím.

Jak vnímáte současné bluesmany a bluesovou scénu?

No, popravdě, zase tolik se o současnou bluesovou scénu nezajímám. Samozřejmě znám to, co dělají lidé kolem mě, se kterými pracuju, třeba Joe Bonamassa nebo Eric Gales, se kterým jsem zrovna na turné. Ten je vynikající. Ale jsem hodně vytížená, skoro celý rok na cestách a když jsem konečně doma, tak píšu a skládám, snažím se být manželkou svému muži, miluju zahradničení, malování, hodně času pak trávím se svou rodinou a přáteli, takže nesleduju jako mladí lidé, co se kde šustne. Spíš se zajímám o to, co mi překříží cestu. 

Kdo je váš nejoblíbenější hudebník, kterého obdivujete?

Hm... Nejspíš Robert Johnson. Mám ráda jeho texty i jeho styl, protože on je počátek všeho. On stál u zrodu blues. V té době ještě nebyl žádný showbyznys a tím pádem musel být velmi tvůrčí, protože neměl mnoho předchůdců, od kterých by čerpal. Všichni mí oblíbení muzikanti jsou spíše ze starých časů, protože stáli u zrodu nového žánru. To je to, co mám prostě ráda. Byl to pro hudbu takový čerstvý vítr, protože tito hudebníci nemohli nikoho kopírovat, nemohli být nikým tolik ovlivněni. V jejich tvorbě je zároveň cítit pokora.

A patří mezi ně třeba Robert Plant nebo Janis Joplin? Váš hlas je trochu připomíná...

Nejsem moc velký fanoušek Janis Joplin, ale každý si myslí, že jsem. Dělala dobrou hudbu, ale že bych ji poslouchala, to se říct nedá. Robert Plant je naprosto skvělý zpěvák, ale na hudbě Led Zeppelin jsem nevyrůstala.

Na současné scéně nepůsobí mnoho žen, které by vystupovaly, zpívaly a ještě skládaly vlastní písně. Myslíte si, že je rozdíl být bluesrocková diva, nebo bluesrockový muzikant?

Ze své zkušenosti musím říct, že všude, kam jsem přišla, nerozhodovalo, jestli jsem žena nebo muž. Nikdo se ke mně nechoval jinak, protože jsem žena. Během celé kariéry se ke mně muži chovali s velkým respektem a vždycky se mi s nimi velmi dobře pracovalo.

Texty písní jsou polovinou umění a bez nich by leckteré skladby nebyly kompletní. Jsem velmi zvědavá, kde pro své písně berete inspiraci vy, protože před časem se pod mým článkem o vás objevil komentář čtenáře ke zmínce, že vaše texty jsou i o temné stránce vašeho života, o drogách, alkoholu, psychických problémech. Tvrdil, že to není pravda, ale bulvární nesmysl...

Inspiraci nacházím v životě. V lásce, ve ztrátě, smrti, v narození. Inspirací je pro mě mnohdy i film nebo jiný umělec, někdy setkání s někým před nebo po koncertě, kdo mi vypráví svůj příběh. Také čerpám ze svého života, s čím právě zápasím, nebo naopak, co mě dělá šťastnou. Inspiraci můžu najít v čemkoli.
Lidé říkají různé věci, ale já jim moc pozornosti nevěnuju. Nezajímá mě, jestli mě mají nebo nemají rádi. Nemyslím si, že je to podstatné. Nemyslím si ani, že je podstatné, jestli mám dobrou nebo špatnou pověst. Ráno se probudíte a snažíte se dělat ten den to nejlepší. Vždycky se snažte nesoudit ostatní, a to i v případě, že soudí vás. Nikdy nikoho nesuďte. Přišla jsem na to, že lidé, kteří vás soudí, často trpí, a cítí se lépe, když mohou někoho druhého odsoudit. Nemůžu být ale naštvaná na někoho, kdo trpí, i když o mně nemluví zrovna hezky. Můžu se za ně modlit, aby byli zdraví a šťastnější. To je to nejlepší, co pro ně mohu udělat.

Která skladba je pro vás nejvíce osobní?

Každá skladba je emotivní. Když je skládám, pocházejí z různých emocí, ale i ty, které jsem nesložila, ke mně promlouvají, přiblíží vás k tomu, co je v životě nebo lásce úžasného, k lidem, na kterých vám záleží, a dokážou vyjádřit pocit, když procházíte těžkým obdobím. Díky nim člověk přežívá.

Skládáte nové písně u klavíru?

Ano. Vždycky s nástrojem. Miluju kytaru, kromě piana hraju i na ni, nejsem ale brilantní kytaristka, především zbožňuju klavír.

Vaše úspěchy čítají jak sólovou kariéru, tak i spolupráci s různými hudebníky. Co vám více sedí? Dá se to vůbec srovnat?

Obojí je naprosto skvělé a obojí dělám ráda. Strašně ráda skládám, to je pro mě hodně důležité. Ale když jsem začala zpívat s Joem Bonamassou, Jeffem Beckem nebo Slashem skladby, které jsem nenapsala, bylo to úžasné. Mnoho jsem se při tom totiž naučila, ty skladby mě inspirovaly i v mé tvorbě.
Tenhle byznys je o štěstí a o tvrdé práci. Když mluvím za sebe, nikdy jsem se nebrala moc vážně. Jsem na scéně už dlouho, vždycky jsou nějaké propady dolů a pak se zase vyhrabete zpátky nahoru. V mnoha zemích jsem již bodovala se svými písněmi, než jsem poznala Joea. Pak jsme společně natočili album a všimli si mě zase v úplně jiných zemích. Vždycky říkám, a tomu věřím, když vás lidé obdivují, neznamená to, že je vaše práce tak dobrá, a zároveň pokud vás nenávidí, neznamená to, že je zase tak špatná. Nikdy se nezavděčíte všem, každý vnímá svět jinak, i když ze sebe vydáte to nejlepší, co můžete, ale jde o to, aby vás to bavilo. A to se netýká jenom hudebního průmyslu, ale i rodiny, lidí, které máte rádi, krásy přírody a podobně. Život se musí užívat. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože když jsem byla mladší, mnoho lidí se mi snažilo vnutit, kdo jsem, dávali mi nálepky, a já se za to nenáviděla. A když jsem si pak prošla opravdu mnoha nemocnicemi a bojovala se závislostí na drogách, uvědomila jsem si, že poslouchat ty řeči bylo špatně. Nebylo to vůbec důležité. Důležité je být naživu, zdravá a vděčná za to. A to je pro mě nejpodstatnější hodnota v životě.

Můžete našim čtenářům říci něco více o spolupráci s již zmíněným kytaristou Jeffem Beckem?

Jeff Beck oslovil mě, stejné to bylo i se Slashem. Oba se mnou chtěli spolupracovat, napsat písničku. Nevěděla jsem, kdo Jeff Beck je, a tudíž jsem nebyla vůbec nervózní. Pak když jsem ho poznala, zjistila jsem, o jak úžasného kytaristu se jedná, a to už jsem hodně znervózněla. Poté, co jsme zkoušeli, se mě zeptal, jestli s ním nechci vyjet na americké turné jako jeho zpěvačka. Vyjela jsem, a právě na tomhle turné si mě všiml Slash, když se přišel podívat na koncert Jeffa Becka.
Jeff mi jednou poradil jako umělci úžasnou věc a tou se řídím. „Když budeš dělat to, co se lidem hned líbí, okamžitě změň směr a začni dělat něco jiného. Když totiž budeš dělat to, co se líbí, zemře v tobě umělec. Ztratíš odvahu zkoušet nové věci, a právě odvaha je pro umění vším." Stejně nebude fungovat, když se lidem podbízíte. V hudbě jde o to nebát se přijít s něčím jiným, klidně s něčím, co budou lidé nenávidět. Ale právě ta odvaha, to je umění.

Nahrála jste dvě dnes velmi úspěšná alba s kytaristou a zpěvákem Joem Bonamassou. Jak vůbec tato spolupráce vznikla?

Joe mě tenkrát viděl v nějaké televizní show a pak se setkal s mým manželem po jednom londýnském koncertě a řekl mu, že by se mnou chtěl natočit desku. Pak jsme spolu za delší čas hráli na jedné akci ve Švýcarsku a tam jsem na jeho nabídku kývla, když jsme se viděli osobně. Spolupráce s Joem byla opravdu fenomenální. Jeho producent Kevin Shirley dokonce produkoval i mou sólovou desku Bang Bang Boom Boom. Hodně to nakoplo mou kariéru zase jiným směrem.

Chystáte spolu nějaký další projekt?

Ano, právě jsme dokončili naše třetí společné album.

Jak Jeff Beck, tak Joe Bonamassa – oba jsou zásadními osobnostmi bluesrockové scény a historie. Přemýšlela jste nad spoluprací s někým dalším z této scény do budoucna?

To je zatím tajemství a nechám to tak, dokud to nebude hotové.

České publikum si na váš první koncert v Praze počkalo celkem dlouho. Pak jste se o rok později vrátila znovu na vyprodaný koncert. Nyní se z Lucerna Music Baru přesouváte do Fora Karlín, které je větší. Bude i vaše show k novému albu Fire on the Floor jiná ve větším prostoru?

Je úplně jedno, se kterou deskou jsem zrovna na turné, každý koncert je jiný. Nechci se opakovat, ale samozřejmě je v tom i showbyznys, kterému se snažím trochu vyhýbat, protože ničí tu původní uměleckou myšlenku. Má kapela zná všechny mé skladby ze všech desek i kousky, co jsem nahrála právě s Joem Bonamassou, a také několik skladeb, které jsem nikdy oficiálně nevydala. Takže pro každý večer vytváříme nový set písní. Samozřejmě když jedu turné k nové desce Fire on the Floor, je logické, že do setlistu zakomponuju několik skladeb právě z ní. Ale budou to vždy jiné skladby. Snažím se do repertoáru zahrnout skladby z každé mé desky, protože ne každý v publiku zná celou mou tvorbu, a já chci, aby každý za ten večer slyšel alespoň dvě skladby, které zná.