Studoval jste několik let klasickou hudbu. Co vás přimělo přejít k jazzu?

Během dospívání jsem se snažil najít důvod, proč hrát na klavír. Hrozně mě to nudilo, tak jsem se začal učit písně ve stylu boogie-woogie, a to udrželo můj zájem. Ale potom jsem slyšel Round Midnight, jak ho hrál Thelonious Monk, a najednou jsem chtěl znát všechno od Monka. Poslouchal jsem ho, chtěl hrát jako on, dokonce jsem nosil klobouky jako on. Stal se středobodem mého světa.

Znamená pro vás jazz oproti klasické hudbě větší svobodu? Nebo máte rád spojení obou?

Hudba znamená svobodu a je na interpretovi, aby ji hledal. Nejlepší hráči, bez ohledu na žánr, nalézají svobodu ve formě. Jazz vždy dovoloval měnit děj, záleželo jenom na emocích sólisty. To je důležité, neboť jazz také každému na pódiu umožňuje sdílet vlastní životní příběh během sóla i doprovodu sólisty. Mám rád tenhle aspekt jazzu, činí ho tak jedinečným žánrem.

Tíhnete ke staré hudbě (např. k Monkovi), ale třeba se svým triem Bandwagon hrajete, cituji, „future jazz, překračující status quo“. Jak se inspirace z hudby starší promítá do nových kompozic?

Velmi úzce se mne dotýkají klavírní dějiny a je mou povinností jakožto studenta jazzu pochopit také svůj kout v Pantheonu. Měl jsem výborné učitele, kteří mi poskytli hodně podnětů ke cvičení i sdílení. Jejich „dary” se staly pilířem mé hudby. Můžu, stejně jako to dělal Thelonious Monk, psát své vlastní věci nebo cizí kompozice přearanžovat a najít se ve skladbě. To je Monkova charakteristika, udržení si sebe sama.

Jaké je to spolupracovat s Tarem Mateenem a Nasheetem Waitsem? Nazýváte je svými bratry...

Jsou jako mí bratři, protože posledních dvacet let jsme společně strávili cestováním po světě. Je mezi námi pouto a jako skupina máme vlastní styl, na kterém jsme tvrdě pracovali.

Vaše práce je mnohem více než hudba. Myslíte si, že je v dnešní době tradicí spojovat hudbu s jinými druhy umění? Jste ovlivněn i dalšími druhy umění, například literaturou?

Pracuji i s jinými formami. Spolupracuji s malíři, videoperformery, básníky, choreografy, spisovateli, filmaři, historiky a tak dále. Je pro mě důležité vytvářet pojítka, která ovlivňují mou hudbu a tak ji obohacují.

Jmenujte, prosím, alespoň tři jména nebo umělecké projekty, které vás nejvíce ovlivnily.

Joan Jonas měla na mě velký vliv, je průkopnicí v oblasti performance a videoartu. Spolupracujeme posledních deset let, komponuji hudbu pro její performance. Také Charles Lloyd ve mně zanechal hlubokou stopu, protože mě přiměl ponořit se hlouběji do hudebního duchovna. Poslední osobou, kterou jmenuji, je filmařka Ava DuVernay. Nahrával jsem hudbu k jejímu filmu Selma a dokumentu 13th. Důležité bylo zvážit, jak prostřednictvím hudby umocnit silné poselství o rasismu v Americe.

Máte nějaké nesplněné hudební sny? Čemu byste se v budoucnu rád věnoval, s čím experimentoval?

Občas přemýšlím, že si založím vlastní školu, ale nemyslím, že mám dostatek energie na dokončení svého plánu. Chtěl bych ponouknout lidi, aby se věnovali umění, protože kultura všude po světě nějakým způsobem staví na umění. Od národní kuchyně až ke kultuře oblékání. Možná bych jednou rád založil školu, která se bude věnovat funkcionalismu v umění.

Co si myslíte o vzdělávání jazzových hudebníků? Sám jste studoval v New Yorku. Myslíte si, že je pro jazzového hudebníka důležitější kvalitní vzdělání, nebo praxe? Co má větší váhu?

Vzdělání lze dosáhnout několika způsoby. Měl jsem štěstí na učitele od svých šesti let až do třiačtyřiceti. Byl jsem ve společnosti hudebníků, kteří milovali řemeslo a vštípili mi k němu stejný vztah. Studium na Manhattan School of Music bylo skvělé, protože jsem studoval u Jakiho Byarda. Taky jsem tam potkal svoji ženu. Během studií jsem začal koncertovat a cestovat. Po dokončení studia jsem mohl cestovat, poznávat život a hudbu. Zásadní je být zvědavý, potom už je jedno, jestli studujete na univerzitě nebo na ulici.

Kde je podle vás v současnosti Mekka jazzu? Je to stále New York? Jste ovlivněný evropskou větví?

Myslím, že stále je Mekkou jazzu, díky množství hudebníků a míst, kde se dá hrát. V New Yorku je jazzový festival každý den v roce. Takové množství kvalitní hudby na jednom místě je nepřekonatelné. Poznal jsem spoustu skvělých evropských hudebníků a poslouchat evropské trendy mě baví.

Jaký byl koncert Jasona Morana na festivalu Struny podzimu 2015? To se dozvíte v naší reportáži

Je něco, co byste vzkázal mladým hudebníkům? Jak posunout hudbu dál?

Budoucnost jazzu závisí na empatii. Vždy to tak bylo, takže pokud se budeme snažit porozumět lidem, kteří s velkými oběťmi zprostředkovávali jazz veřejnosti, potom už nebudeme tuhle hudbu ani její dokonalou historii mylně uchopovat.