Michale, jak se cítíš před koncertem?

Cítím se zdrcen dopadem reality tohoto světa na mojí životní neuspořádanost, která se projevila shořením jednoho comba, následně vyhořením brzdy půjčeného Marshalla a následně asi půlhodinou starým vyhořením mojeho Marshalla, kterýho jsme částečně zachránili a doplnili ještě jedním combem, takže vlastně víceméně neustále se snažím prokličkovat ke zdárnýmu koncertu, kterej většinou, když se věci hodně nedařej, tak dopadá dobře, takže...

Takže to bereš jako pozitivní signály?

Každá krize je pozitivní signál.

Jak jste se na turné s kapelou připravovali?

Vzhledem k tomu, že jsme každý z jinýho konce Evropy, připravovali jsme se samostudiem, který v mým případě spočívalo v absolutně šíleným tempu, kdy jsem musel nastříhat a vyrobit videoklip pro náš singl a následně jsem se rozpomínal na texty, který jsem si napsal opět takovým způsobem, abych si to neudělal uplně lehký, stejně jako kytarový party, stejně jako pěvecký party… Ale protože mám rád výzvy a rád se učím něco novýho, tak jsem to vlastně udělal opět, i když si myslím, že ty nový věci jsou stravitelnější, než dřív. Na druhou stranu někdy ty jednodušší věci jsou paradoxně těžší na zahrání a zazpívání… Připravoval jsem se ne úplně ukázkově, ale veškerej čas v poslední době jsem věnoval kapele tak, jako tak…

V jakém složení teď Stroy hraje?

V současnosti je to Marek Bero na basu, já na kytaru a zpěv, na bicí Danny Rico.

Můžeš říct něco k historii kapely/projektu?

Historie kapely nebo projektu by se dala vlastně označit jednou větou – byla to moje snaha udělat z projektu kapelu. Protože když hraje někde Miloš Meier na bubny, tak je to většinou projekt, protože vzhledem k tomu, kolik toho má, s ním není možný udělat kapelu se vším všudy. V kapele proběhlo hodně personálních změn, protože jsem chtěl jít po nějakým hlubším naladění, hlubší frekvenci, hlubší struně, na kterou všichni v kapele udeří a dají do toho trošku sebe a nebudou to brát tak technicky a vlastně nepůjdou tolik po povrchu, proto dá vývoj kapely tolik zabrat a proto musí člověk hledat muzikanty v Londýně, Portugalsku…

Z toho, co říkáš, pro tebe má větší hodnotu souznění v kapele než profesionální výkon. Jak vybíráš členy?

Rozhodně to má pro mě větší hodnotu, protože jinak bych dělal sólový projekty na který bych si najal skvělý muzikanty, kteří dobře cejtí, co dělám. Ale Stroy všichni považujou za kapelu, která je něco jako můj sólovej projekt, kde mám najatý muzikanty, ale ve skutečnosti, kdybych dělal sólovou muziku, na což se časem chystám, tak bude znít markantně jinak, než Stroy. Takže jde o to, že tohle je určitá moje složka, ve které jsem si sedl s některýma lidma a vlastně na základě toho jaký oni jsou, jaká je naše společná chemie, já vytvářím svůj přínos do tý kapely a píšu texty, který chci, aby se líbily nám jako kapele, dělám videa, který se mají líbit nám jako kapele, dělám riffy, který chci, abychom všichni měli rádi. Kdybych dělal věci jen za sebe, tak to bude mnohem specifičtější a jiný.

Takže kreativní složku v kapele zastáváš celou ty? Nebo jak tvoříte, jak vznikají věci, které děláte, včetně klipů, vizuálu a tak dál?

Víceméně všechno kromě muziky a některých textů, dělám sám, s tím, že se zeptám kluků, jestli se jim to líbí, jestli to sedí. A když se jich někdy nezeptám, tak na ně myslím, jdu po tom, jací ti zbylí hráči v kapele jsou a snažím se to podtrhnout. Spíš než abych to narval do své vlastní představy, kterou jim vnutím. Takže proto ta kapela vypadá, jak vypadá, proto se mění zvuk, když tam přicházejí jiný lidi. To je účel kapely, jinak bych, jak říkám, dělal sólový věci.

A když takhle tvoříš a jsi třeba v časové tísni, stává se Ti někdy, že inspirace nepřichází?

Ne.

Pořád ti chodí nápady, vize…

Pořád mi chodí, jediný co se liší, je doba, za kterou se naladím a proto je umění práce. Ale nikdy netrvá déle než hodinu, aby ze mě něco vypadlo… Většinou je potřeba vypnout mozek, aby člověk přestal kontrolovat nápady, který mu choděj, pak je to vlastně velmi rychlá záležitost. Napadne ho nějaká absolutně bizarní věc, kterou když se snaží zapustit do reality nebo ji nějak zhmotnit, tak může být docela humorná a takovýto srážky mě baví vlastně nejvíc, když přijdu na něco humornýho, bizarního, ujetýho, tak se třeba začnu smát nebo mi to přijde divný…

Podobně jako název Stroy vznikl tak, že jsem napsal do googlu „Story“ a přepsal jsem se a teď vidím „Stroy“, tak si říkám, hele, to je divný a přišlo mi to až takový komický, v něčem mi to přišlo zase starodávný a zároveň epický, trochu vykroucený a tak si říkám, to je fajn, možná to lidi budou zaměňovat s českým „Stroj“, což se budu muset naučit, aby mi nevadilo. Což jsem se teda doposud nenaučil, ale i my říkáme v dodávce, že jedeme se Strojem tam a tam, nicméně ta myšlenka je opakem „Destroy“, což mě takhle napadlo až posléze. Většinou se mi stane, že jen čistou estetikou, jak zvukovou, tak i významovou, mě nějaká věc udeří a já k ní hledám nějaký smysl. A on tam je vždycky. Není náhoda, co Ti přichází. Vždycky, když je to shora, je to takový maličko zabalený ve světle a pulzuje to.

Co tě žene k tvorbě, kdy jsi začal tvořit?

Ani nevím, asi od chvíle kdy jsem se nějak naučil mluvit, tak jsem začal neustále něco vytvářet, kreslil jsem obrázky, hledal jsem v tom významy, hrál jsem si, naučil jsem se na kytaru, furt jsem si psal nějaký příběhy… Je zvláštní, že většinou všechny tyhle umělecký složky pořád byly nějak po kupě, pořád spolu nějak komunikovaly a vždycky jsem se snažil ty věci dávat nějak dohromady. Takže dá se říct, že od mala. Dokonce zjišťuju, že nejsilnější jsem byl z tvůrčího hlediska kolem dvanáctýho, třináctýho roku, což je období, který jsem asi doposud nepřekonal.

A co tehdy vznikalo?

Vznikaly věci především melodicky a harmonicky podobný tomu, co dělám dneska, jenom byly osekaný na tu základní hodnotu a nebyly okecaný tím vším, co jsem se o muzice dozvěděl při poslechu a z jinejch zdrojů posléze, takže mojí snahou je vrátit se do tohoto období. Protože tehdy jsem nevěděl, co dělám, dneska to vím trošku líp a to mi v mnohým ten původní čistej přístup komplikuje.

Byl jsi vedený k umění, k hudbě?

Byl, určitě. Oba rodiče byli hudební pěvci, táta byl do toho malíř, takže tam se mi ty složky spojily a máma žila se slavným operním režisérem, kterej měl hodně rád surrealismus, byl to skutečnej umělec a já cejtil, jak skutečný umění vypadá a s jakou lehkostí a nadsázkou vzniká. A zároveň hloubkou. Proto jsem měl vlastně dost velkej problém naladit se na západní svět a kupodivu mi přišly jako dítěti absolutně trapný věci, který byly cíleny na děti ve filmech a podobných záležitostech. Čím jsem starší, tím mi připadají trapný míň, což u sebe považuju za degradaci. Jak říkám, ve třinácti jsem věděl nejlíp, no… (smích).

Takže jsi měl od začátku podporu pro to, cos dělal…

Měl jsem velkou podporu a byl jsem vychovávanej k poměrně náročnýmu vkusu. Takže jsem jako malej poslouchal Buddyho Guye, celkově bluesový muzikanty, jazz, Pink Floyd, hodně Beatles a Queeny, pak jsem si po svým našel Red Hot Chilli Peppers a Nirvanu, čímž jsem rodiče docela vyděsil, ale následně mamka našla cestu k tomu, co poslouchám a co dělám, takže si oblíbila kapely, který vůbec nechápu, že by ji s jejím zaměřením mohly bavit, takže rozhodně chápe, co dělám. Největší extázi jsem měl asi z objevu Alice In Chains.

Když mluvíš o naladění, do kterého je potřeba se dostat při tvoření – máš nějaké své metody?

Všechno je určitej obchod s energií, jsou lidi, který to zvládají líp než já, ale pro mě je to vždycky za cenu něčeho. To znamená, že nejsem úplně praktickej, nesoustředím se vždycky na věci běžnýho života a zapomínám platit nájem a podobný záležitosti, protože zrovna ve mně vrtá, jak bych vymyslel ten či onen refrén, takže ve chvíli, kdy tvořím - což se děje prakticky neustále - jsem v takový drobný meditaci. Nestalo se mi, že bych netvořil, skoro nikdy. Jediný, kdy se mi stane, že netvořím je, což je takovej můj drobnej nešvar, že když se potřebuju uklidnit nebo vymeditovat, tak hraju počítačový hry vymyšlený před rokem 2000.

Po roce 2000 už to neplatí…?

Baví mě to taky, ale nezažiju při tom takový pohlcení, protože když mi bylo řekněme devět, deset a nějakej soused měl na počítači nějakou hru, byl jsem z toho uplně hotovej, jak mohl někdo něco takovýho vytvořit. Do dneška mám pocit, že když si tu dotyčnou věc nainstaluju nebo seženu, tak jakoby mě někdo pustil do svýho dětskýho pokoje a jsem požehnanej… Považuju to za velký umění, co tehdy vznikalo, bylo to obrovsky nabitý jako všechno v devadesátkách.

Co se týká tvé tvorby, jaká témata bys chtěl sdílet s lidma, co Ti leží na srdci?

Hlavní téma, který mi leží na srdci je přesvědčení, že svět může vyléčit absolutní podpora individuality u lidí. Takže v moment kdy já jsem vlastně jasně zjistil kdo jsem, a co jsem…

Kdy to bylo?

Hned mě v tom doma podpořili, že by člověk měl být to, co je.  Když jsem byl dítě, nikdy mi nepřišlo divný nebo důležitý zkoumat, jestli je divný, co do mě absolutně spontánně vstoupilo a já jsem to projevil. Hned jsem měl pocit, takhle to je. Kdežto dneska má člověk hromadu vnitřních kontrolek, jestli je to divný, není to divný, pochopí to lidi, nepochopí to lidi…  A pořád se dostávám oklikou k tomu, že když je člověk to, co je, nebo když se na to aspoň snaží přijít, tak bude šťastnej.