Než jste kápli božskou, prezentovali jste se jako kapela, která se stmelila při tvorbě soundtracku pro česko-polský film. S jakým záměrem vznikla tahle smyšlená historka?

Ondřej: No, museli jsme to nějak nastartovat. (smích)

Wlado: To byla vlastně celé pravda, o to jde. Že je to smyšlená historka, jsme tam napsali jen proto, že nám přišlo špatné s tím být spojováni.

Martin: Je to zamotané. Když o tom dneska někdo píše, tak vlastně neví, o čem. (usmívá se)

Jak se prakticky no name kapela dostane k nabídce natočit soundtrack pro film v česko-německé koprodukci?

Wlado: Ta nabídka přišla tak, jak nabídky k filmu chodí. Byli jsme osloveni… (smích) Fámu s polským filmem jsme použili z důvodu, že jsme jako kapela vznikli docela nezajímavou historkou. S Martinem jsme se účastnili pokerového turnaje, ze kterého jsme oba dost potupně a brzy vypadli. Začali jsme si povídat a zjistili, že jsme kluci s dost podobným hudebním vkusem. Načež Martin řekl, že s Ondrou spolu zkoušejí v garáži. A jestli bych si s nimi nešel zahrát.

Tvrdíte, že natáčení soundtracku je pravda, vzápětí mluvíte o fámě. Nějak se do toho zamotáváte…

Martin: Asi nakonec musíme s pravdou ven. (smích)

Takže je to smyšlená historka?

Martin: Je to smyšlená historka.

Ondřej: Pouhá fantazie.

Jiná historka se váže ke vzniku názvu kapely, který vzešel na základě, cituji: ne tak úplně vtipné příhody s šatnou na koncertě, kam se společně všichni tři vydali.

Ondřej: To je pravda.

Martin: Ta příhoda se váže ke koncertu Sunshine. Jako kluci, co vždycky mívali hluboko do kapsy, jsme tenkrát dali před šatnou všechny bundy do sebe a snažili se to uhrát, že je to podšívka („lining”). Prošlo to.

Většina začínajících kapel z okresních měst se začíná otrkávat v tamních kulturácích a na venkovních zábavách. The Linings si na svůj první oficiální koncert přizvou obávané dýdžejské duo Bounce! Bounce! Troufalé rozhodnutí, nemyslíte?

Wlado: S Karlem (Kay Buriánek, pozn. red.) se několik let kamarádím. Jednou jsem nadhodil, jestli by nechtěl přijet do Benešova. Vzpomněl si, že někdy v 90. letech přijel na KC Karlov na obskurní diskotékovou techno akci a řekl, že by rád ten kulturák viděl ještě jednou. Pohled Karla s Pavlem (Pavel Litvaj alias Tuzex, pozn. red.) na naši tvorbu nám hodně otevřel oči. Hodně nám tímhle pomohli.

Považujete tohle za odrazový můstek, díky kterému jste se dostali do hudebního povědomí?

Martin: Za první velký odrazový můstek považuju spíš dvojkoncert na křtu nové desky Sunshine v Brně, který se vyprodal. Od svých pubertálních let jsem na ně jezdil hrozně rád a byl to pro mě tenkrát ohromný zážitek si s nimi zahrát.

Stěžejním krokem ve vaší kariéře bude zajisté účast na berlínském festivalu Fête de la Musique. Jak je možné, že se na prestižní německý festival dostane česká kapela bez agentury a bez regulérního cédéčka? U nás to zní téměř jako pohádka.

Wlado: Spolupracujeme s určitým manažerským týmem, který nám pomáhá s organizací akcí. V současné chvíli máme manažera v Německu. Náš první zahraniční festival jsme odehráli v Rügenu, až nahoře u moře. Teď se chystáme do Potsdami a Berlína. Každopádně hrát v devět hodin na stagei na Alexanderplatz… To jsme na to zvědaví. (usmívá se)

Do Německa se vracíte po měsíci, kde publikum Inselkünstler Festivalu zhodnotilo vaši tvorbu jako mix The Cure, New Order a dubstepu. Lichotí vám to?

Ondřej: Nám to rozhodně lichotí!

Martin: Ještě, aby nám to nelichotilo… Spíš nás zaráží, kolik lidí už tohle přirovnání použilo. Nemyslím si, že to tak úplně je. Ale potěší to hodně.

Není to spíš na škodu? Znít jako někdo?

Martin: Každou kapelu budou vždycky k někomu přirovnávat.

Wlado: Myslím, že jsou daleko horší kapely, ke kterým by nás mohli přirovnat. (smích) Tohle se váže na debatu k historii hudby. Všechno vychází z něčeho. Napadnou mě třeba Sleigh Bells, jejichž styl je na jednu stranu pro mě dost unikátní. Na druhou stranu ten kytarový noise vychází z Derekových kořenů, kdy hrál hardcore, zatímco Alexis zpívala v klasickém popovém girl bandu, a některé postupy, refrény s tím má prolnuté. Podle mě není nutné vymýšlet si nový žánr nebo název pro žánr. Není ostuda se odkazovat na kořeny.

Chystáte se pokořit i další festivaly?

Martin: Budeme hrát na Sázavafestu, Vyšehraní. Rýsují se další věci. Vypadá to, že by mohlo vyjít ještě nějaké zahraničí.

Wlado: Na Sázavafestu máme v plánu předvést opravdu unikátní velikou show. Hodláme z toho koncertu udělat hodně speciální záležitost.

Kromě festivalů se soustřeďujete na nahrávání třetího épéčka. Bude se skotačit stejně jako u předchozího EP Will You Dance With Me?

Martin: Bude mnohem tanečnější, energičtější, ještě větší jízda. Chceme lidi donutit, aby se při našich písničkách ještě víc hýbali.

Ondřej: Protože nám to nestačí!

S kým by si zatančili The Linings, ať už je to kdokoliv?

Ondřej: S Davidem Hasselhofem. Nevím, jestli by byl schopný…

Wlado: Můžeme říct něco takového, jakože bychom si zatančili s každým, kdo by si chtěl zatancovat s námi. (usmívá se)

A s kým by si zařádili na jednom pódiu?

(Všichni dlouze přemýšlejí)

Wlado: Ty jo, takovýhle klády.

Martin: Je to totální utopie, ale kdyby třeba jednou vyšel koncert s Bloc Party, potom bych asi umřel.

Stát se profesionálním hudebníkem stojí určité oběti. Čeho jste schopni se pro kapelu vzdát a naopak?

Wlado: Tak Martin by umřel… (smích) To je, myslím, dostatečná oběť.

Padly již první oběti v podobě škol, které studujete?

Martin: Je pravda, že tuhle oběť už docela podstupujeme. (smích)

Ondřej: Já studuju stále. A pracuju a… hraju.

Vystupujete pod pseudonymy Wlado the emperor, Martin van der fullen a Thomas the moustache. Původ prvních dvou se zdá být celkem jasný, uniklo mi ale, za jakých okolností proběhla metamorfóza Ondřeje do Tomáše.

Ondřej: Nějak mi to bylo přiděleno. Když mi rostou vousy, tak mi rostou nejvíc na kníru a je to dost vidět. Z toho důvodu jsem prostě Thomas the moustache. Tomáš se mi říká odmalička.

Wlado: Já teď prosazuju, aby se mu říkalo Vendelín.

Někteří si při vyslovení The Linings vybaví vaše pseudonymy, jiní zase absenci bubeníka. Stavíte na tomhle konceptu image?

Wlado: Nevím, jestli vůbec máme nějakou image. (smích) Nemyslím si, že by to bylo nějak extrémně originální. Spousta kapel začínala bez bubeníka, jako třeba Two Door Cinema Club nebo We Smoke Fags. Ze začátku jsme se snažili někoho najít, jenže buď nebyl dobrý, nebo jsme si nesedli. Ale řekli jsme si, že se přece nenecháme limitovat tím, že budeme dva roky sedět a hledat bubeníka. A za ty dva roky, myslím, dokazujeme, že to jde dost dobře i bez něj.

Ondřej: Fungujeme teď jako taková trojnožka. Byl by nejspíš problém, aby k nám další člověk zapadl. Pokud by tohle přicházelo v úvahu, tak jen na nějaký projekt. Nechci ale zase říkat, že nikdy nebudeme mít bubeníka.

Ano, přísloví nikdy neříkej nikdy, zdá se, platí ve vašem případě dvojnásob. Nedávno jste učinili prohlášení, že přece jen na bubeníka v brzké době dojde...

Wlado: Není to ještě na sto procent, proto s tím nechceme jít ven. Jen můžu prozradit, že to je bubeník, kterého tady v Čechách ještě nikdy nikdo neměl.

Chystáte dlouhodobější spolupráci?

Wlado: Bude to asi v rámci řady nějakých koncertů nebo featuringu na épéčku. Ale pořád bychom si chtěli držet tvář tří kluků s notebookem.

Myslíte si, že je možné nahradit živé hraní na bicí beaty z repráků, z počítače?

Wlado: To asi ne. Víme, že je tohle do určité míry handicap, ze kterého se snažíme udělat plus. Ale bubeník je zase limitovaný řadou zvuků, zatímco my jsme v barvě, škále zvuků neomezení. Každopádně to ale u nás není tak, že bychom zmáčkli enter a jela písnička. Všechno, co jsme schopní, hrajeme živě.

Nové a nadějné kapely zaplavují hudební scénu prakticky nonstop. Uvědomujete si riziko povolání hudebníka?

Ondřej: Věříme naší hudbě, že má šanci oslovit určité pole posluchačů. Děláme věci trošku jinak, co se týče vzniku hudby – postupů aj. Nemáme také bubeníka, což může vnést do hudby jakýsi nový element. Myslím, že to není tak obvyklá záležitost, mezi vším, co se dneska poslouchá.