Většina z těch, kteří Ahmada Jamala blíže neznají, by ho původem zařadila někam do oblasti Blízkého východu. A není divu. Málokterému rozenému Američanovi z Pittsburghu v Pennsylvanii je totiž dáno do vínku kromě obrovského talentu i tak neobvyklé jméno. Ale o tom až později.
Nejprve se však přesuňme do předválečných let 20. století, kdy se pittsburghskými ulicemi začínají nést první tóny tehdy ještě tříletého Frederika Russella Jonese. Pod vlivem velkých vzorů, Earla Hinese, Billyho Strayhorna či Errola Garnera (který mimojiné navštěvoval stejnou základní i střední školu) se talent tohoto mladého muzikanta intenzivně rozvíjí. V deseti letech poprvé hraje s Dukem Ellingtonem a o čtyři roky později osobně potkává i dalšího ze svých významných vzorů – klavíristu Arta Tatuma. V 18 letech již stabilně profesionálně koncertuje s orchestrem George Hudsona a o pár let později se přesouvá do Chicaga. Právě toto období je pro mladého umělce zlomové.
V roce 1950 konverguje k islámu a mění si jméno na Ahmad Jamal a výrazně se také tříbí jeho styl, který je v mnoha případech výrazně odlišný od tehdejších jazzových klavíristů. Podobně jako u Theloniuse Monka začíná být jeho hra výrazně dynamická, rytmická a plná zvratů. Často také využívá ticha, což dobře kontrastuje s tehdy již pozvolna odeznívající bebopovou vlnou. Hra Ahmada Jamala měla také velký vliv na Milese Davise, který jeho styl obdivoval a byl jím i výrazně inspirován (obzvláště v období desky Birth of the Cool). V Chicagu také Jamal zakládá své první trio, kde kromě kontrabasu nalézáme i kytaristu Raya Crawforda. V roce 1958 vzniká asi jeho nejznámější album At the Pershing: But Not For Me. Zde nalezneme také skladbu Poinciana, která se stala i přes dosti nelichotivé recenze tehdejšího Down Beatu doslova masovým jazzovým hitem.
Při pohledu na Jamalovu diskografii se až tají dech. Více než 60 alb v průběhu téměř 60 let ho zařazuje mezi jednoho z "nejvýkonnějších" jazzových hudebníků. Zajímavý je také fakt, že se v průběhu své kariéry věnoval prakticky výhradně jen vlastním projektům. Pro Jamala je příznačné i to, že je po celou svou kariéru věrný jazzovému triu (případně obohacenému ještě o perkuse). Tato sestava totiž dovoluje maximálně vyniknout jeho pojetí hry. Velké rytmické zásahy do celkového zvuku a intenzivní komunikace mezi dokonale sehranými spoluhráči jsou pro něj příznačné. Do Prahy v říjnu přijede se svým stálým triem spoluhráčů - Reginaldem Vealem na kontrabas, Herlinem Rileyim na bicí a Manolem Badrenou na perkuse. Posledně jmenovaného budou možná někteří z vás znát díky spolupráci s Joe Zawinulem.
{youtube}rsXbkTbK2lY{/youtube}
Ačkoli je Ahmadu Jamalovi již 84 let, na něm samotném a také na jeho hře to příliš znát není. Z jeho poslední desky Saturday Morning dýchá pohoda, nadhled a láska k jeho jazzovým vzorům a také městu Pittsburghu, které se jako páteř prolíná celým jeho životem a nedá na něj dopustit. V rámci Strun podzimu vystoupí Ahmad Jamal v Dvořákově síni Rudolfina 19. října od půl osmé večer a ceny lístků se pohybují v rozmezí od 290 do 1490 korun.
