Amy Winehouse se narodila 14. září 1983 v londýnské porodnici do židovské rodiny. Její matka Janis se živila jako lékárnice a otec Mitchell jako taxikář. Právě on ji naučil poslouchat skladby Franka Sinatry nebo Deana Martina. Společně s o čtyři roky starším bratrem Alexem žila Amy v židovské londýnské čtvrti. Ve čtyřech letech Amy nastoupila do školy, kam docházeli děti s různým náboženským vyznáním a zde se seznámila se svou celoživotní přítelkyní Juliette Ashby. Všichni jmenovaní jsou důležitými postavami pro dvouhodinový dokument Amy, jelikož v něm sami promlouvají.
Spolu s Juliette poslouchaly nejrůznější kapely a podle jejich vzoru založily také rapové duo Sweet´n´Sour. Od třinácti let se pak Amy začala učit hrát na kytaru. Čím dál více se u ní začal projevovat zájem o hudbu, především o starší jazz, a věnovala se zpěvu, herectví a tanci na škole. To je nastínění Amyiina dětství, kterým se dokument zaobírá spíše okrajově. Přesto jsou tam ukázané všechny podstatné události – například oslavy s kamarádkami, na které Amy zpívá hned ze začátku filmu. Nicméně se dětství promítalo i v dalších letech. Více se film věnuje souvislosti rozpadu rodiny a následného dospívání. Právě to, že se rodiče Amy rozvedli, byl jeden z hlavních důvodů, proč se Amy v pubertě odlišovala od ostatních vrstevníků. I když zprvu jako devítiletá holčička vypadala, jako že jí rozvod rodičů nijak zvlášť nezasáhl a přenesla se přes tento fakt rychle, o několik let později se svěřila přátelům, že naopak to byl důvod, proč střídala muže, z čehož viní svého otce.
Celý film je sestaven z rodinných záběrů a z archivních záběrů pořízených na koncertech, festivalech nebo při rozhovorech a z televizních šotů. Tento prvek, který již letos mohli diváci vidět u stejně postaveného filmu Montage of Heck o Kurtu Cobainovi (což je zajímavé, jelikož se oba řadí mezi členy tzv. Klubu 27 a osudy obou hudebníků nebyly jednoduché), sází na autenticitu a nechává promlouvat jednotlivé aktéry vlastním hlasem, což divákovi nijak nevnucuje názor režiséra a naopak ho nechává, aby si ho vytvořil sám.
Kamerou zachycuje velmi talentovanou osmnáctiletou dívenku, která dokáže za doprovodu kytary zazpívat zcela vyzrále vlastní písně. Začátky jsou vykreslené s velkou dávkou citu, debaty s kamarády, cesty do nahrávacího studia, i retrospektivy do dospívání. Matka Janis, která v dokumentu promluví jen několikrát, vysvětluje, že v patnácti letech Amy oznámila, že vymyslela nový způsob diety. Že sní všechno možné a následně zase vše vyzvrací. Svěřila se s tím i svému otci, ale oba rodiče tomu nepřikládali žádnou váhu. Prý čekali, že to přejde samo. Však už zde se u Amy projevovala bulimie, nemoc, která jí v pozdějším spojení s alkoholem a drogami způsobila nenávratné škody na zdraví.
Zdařilé je propojení jednotlivých vstupů s koncertními, mluvené slovo spolu s hudebními nahrávkami se vyváženě střídá a písně jsou někdy i částečně doplněny o texty, které si ve většině případech psala Amy sama. Tento prvek je velice důležitý, jelikož texty písní až mrazivě korespondují s tím, co Amy právě prožívala. Vše, co se v dokumentu řekne, se následně cituje ve slovech. Amy vždy říkala, že musí psát o tom, co se jí osobně v životě děje, aby to bylo prožité. To se bezesporu dělo. S vydáním debutového alba Frank, jehož název vybrala proto, že v překladu znamená upřímnost i proto, že odkazuje na Franka Sinatru, nastal první úspěch. K napsání skladeb ji inspiroval vztah s přítelem Chrisem, se kterým se rozešla. Tento scénář se stal pro její tvorbu stěžejním. Vypsala své emoce do textů a sama říkala, že je to pro ni jakýmsi ventilem, aby se jí ulevilo uvnitř. Album bylo přelomové, jelikož se díky Amy dostal do širšího podvědomí blue-eyed soul, žánr, který pak ovlivnil mnoho dalších hudebníků včetně Duffy, Norah Jones nebo Katie Melua.
V pouhých dvaceti začala koncertovat a hudební producenti byli nadšení z její nezvyklé barvy hlasu, ale i ze žánru, kterému se věnovala. Dokument ukazuje jinou stránku Amy Winehouse, tu, která byla médiím skrytá, nebo ji média naopak potlačovala. Mladá dívka, která si ve velkém světě sama nedokáže poradit, neví, kam přesně se chce dostat, ani netuší, jak se dostat z mašinérie hudebního průmyslu. Lapená do spárů médií se stala ale až s úspěchem druhé desky – Back to Black. S deskou Frank si splnila sen – vystupovala v malých barech pro jazzové publikum a vzdávala tak hold starším jazzovým zpěvačkám, které tolik obdivovala. Pro média byla zcela odlišná od ostatních vycházejících hvězd. Určitá dávka drzosti ji vymezovala od ostatních, dokázala říct svůj názor při rozhovorech, byť nebyl zrovna očekávaný.
Další životní etapou bylo pro Amy seznámení s Blakem Fielderem-Civilem, do kterého se zamilovala. První jejich rozchod nesla velmi špatně, ale zároveň společné soužití ji dostalo na scestí. Po prvním rozchodu s Blakem ale Amy napsala skoro celé album Back to Black, které se později vepsalo do hudební historie. Blake už nějakou dobu bral drogy a Amy je pod jeho vlivem zkusila také. Kokain a heroin pak brali společně. Snímek rozkrývá i pohled přítele Blakea, který se vyjadřuje ke vztahu k Amy. Přátelé postupně vidí, že se zpěvačka začíná měnit a její kariéra tím trpí také. Skladby jako Tears Dry on their Own nebo Back to Black zcela rozkrývají, co Amy v této době zažívala. Stejně jako nejslavnější Rehab o závislosti, o rozhodnutí nejít do léčebny a o vztahu s otcem, který si myslel, že je zbytečné, aby se šla léčit.
Krátké šatičky, výrazný účes, oční Kleopatřiny linky a vysoké podpatky. Tak Amy prezentovala novou image s druhou deskou. Blake, jehož jméno měla vytetované na hrudi, byl hlavním tématem desky. Rozchod i nesrovnalosti mezi nimi byly pro ni zraňujícími. Úspěch a talent byly ale vykoupené neustálým zájmem reportérů, kteří jí čím dál více pronásledovali. Tato část filmu je objevná. Drogy, alkohol, sňatek s Blakem, bulimie i psychické problémy byly pro média jako potrava. Neustálé cvakání objektivů před jejím domem, na každém jejím kroku, bylo pro Amy zničující. Stala se štvanou zvěří. Když se Blake dostal do vězení, bylo to pro ni velmi těžké období a média ránu jenom zvětšovala.
Živá vystoupení dle snímku nebyla pro Amy úplně ideální. Média psala, kolik si za jeden koncert vydělá, ale zpěvačka byla spíše studiovým hudebníkem, kterou zvláště později koncerty rozhazovaly. Několikrát vystoupila opilá a excesy se projevily hlavně na její hudební kariéře. Snímek, který je po celou dobu velmi emotivní, čemuž nasvědčují úryvky z předávání cen Grammy nebo z nahrávání s Tony Bennettem, ukazuje pravou realitu – nejenom tu prvoplánově bulvární. Ukazuje, jaké cesty vedly k přešlapům. Objevují se zde fotky, na kterých Amy vypadá velmi vyhuble a nezdravě, ale poté odjíždí na dovolenou, kde se hlavně psychicky zotavuje. Nicméně její otec přijíždí spolu s kameramanem a znovu ji nutí, aby se vrátila na pódia. Na divákovi je, aby sám zvážil, zda to s ní otec myslel dobře, aby se prací zaměstnala nebo naopak chtěl, aby vydělala více peněz.
Bělehrad – červen 2011. Tehdy se ale všechno bortí. Na tamějším festivalu zpěvačka sice vystoupí na pódium, ale do zpěvu se jí nechce, stojí zmateně očividně pod vlivem a celý koncert je fiasko. Amy už netouží zpívat stále dokola známé hity a nedokáže s tím jinak bojovat a zcela rezignuje. Je jí jedno, že zklamala své fanoušky, ale i blízké a hudebníky.
V osudný den, kdy zpěvačka zemřela, jí v krvi našli skoro čtyři promile alkoholu. Již před tím ji lékaři varovali, že následky bulimie, alkoholu a drog se budou na jejím zdravotním stavu stále podílet a její srdce by nápor nemuselo vydržet. V tomto okamžiku o její smrti mluví její bodyguard, který jí byl v posledním období nejvíce na blízku. Připravovala nové album, chtěla se dál věnovat muzice a tak ji psala. Fascinující zpracování Asifa Kapadii si zaslouží uznání. Byť se leckterému divákovi může zdát, že jde o dobrý marketingový tah, film nahlíží pod pokličku nejen zpěvaččina nevšedního života, ale hlavně i do celého hudebně-komerčního průmyslu a ukazuje jeho odvrácenou stranu. Ostré vtípky ze stran moderátorů, redaktorů i reportérů na veřejnosti její problém spíš umocňovaly. Málokterá současná hudební hvězda dokáže projevit nejen svůj talent, ale také svůj názor. A proto bude žít Amy večně alespoň ve své muzice, kterou tolik milovala.
