Jontavious Willis se narodil v Georgii. V dětství zpíval v gospelovém sboru, ale ve 14 letech ho uhranulo blues Muddyho Waterse. Jeho kariéra odstartovala, když doprovodil na pódiu Taj Mahala, a poté jemu a Kebˈ Moˈpředskakoval během turné. V roce 2017 vydal po své ose album Blue Metamorphosis, o dva roky později Spectacular Class a letos se přihlásil s West Georgia Blues.

V našich krajinách nemáme možnost tak často slyšet akustické podání blues. A právě taková možnost se naskytla všem posluchačům v neděli 20. října. Po osmé hodině večerní publikum netradičně pro Palác Akropolis usedlo na svá místa a Jontavious spustil svůj hodinový koncert. Tento hudebník je především kytarista. Jeho dlouhé prsty klouzaly po pražcích hladce a hbitě a jeho pravá ruka obstarala melodii i basovou linku zároveň. A přitom to na pohled vypadalo tak jednoduše.

Když jste zavřeli oči, měli jste pocit, že slyšíte dva kytaristy. Bylo těžké uvěřit, že si s vyhrávkami poradil bez jakéhokoli zásahu jiného nástroje, člověka nebo efektu sám. Jeho technickou hru bych přirovnala ke kytarové virtuozitě Stevea Howea z původních Yes. Typicky bluesový zpěv odkazoval na 30. léta minulého století. Slyšeli jste v jeho hlase Roberta Johnsona, Charlieho Pattona i Sona House. Mezi skladbami s publikem vřele vtipkoval, zatímco si svůj strunný nástroj musel neustále ladit.

Po kytarovém úvodu zapojil také foukací harmoniku. Poté se musel napít připravené vody, ale když byla sklenička prázdná, použil ji jako bottleneck. Kytaru naklonil kolmo ke svému tělu a položenou skleničkou sjížděl po všech pražcích. Podobně se později zapojila právě i zmíněná harmonika.

Jontaviousův styl čítal mnoho odkazů. Základem však bylo pokaždé blues. Country blues. St. Louis blues. Alabama blues. Georgia blues... A také mississippské delta blues. Jeho setlist čítal skladby z jeho tří vydaných desek. Například jeho vlastní Ghost Woman nebo Keep Your Worries On the Dance Floor, ale došlo i na tradicionály. Zazněla upravená Careless Love či Goodnight, Irine. A přesně tahle poloha mu prostě seděla.

Po slabší hodince se rozloučil. Přece jen utáhnout sólový koncert, navíc akusticky pojatý, není úplně snadná disciplína. Vrátil se však na dva přídavky. Zakončil známou skladbou o legendárním hrdinovi Johnu Henrym. Podle pověsti byl John Henry vysoký a velmi silný dělník. Opravoval zničenou trať a také dokázal prorážet díry do skal, kde měl vzniknout tunel. Sice zemřel nejspíš na vyčerpání poté, co porazil parní sbíječku svou silou v hloubení, nicméně byl právě pro svou sílu opěvován a dodnes je zobrazován s kladivy v rukou. Jeho postava se stala hrdinou, ale také motivem mnoha spirituálních písní a právě píseň o něm tak byla symbolickou tečkou za celým koncertem.