Před koncertem, který začal s úderem avizované půl deváté večerní, se postupně zaplňoval hlavní sál Fora i obě patra balkonu převážně do černé barvy oděnými fanoušky. Vstupenky do sálu se prodávaly pouze na stání, ale i tak byl slušně zaplněný.

14 skladeb bez jediného slova. Zakladatel skupiny Wardruna a hlavní zpěvák Einar Selvik se plně soustředil na svůj výrazný, mnohdy až temný zpěv. I když předpokládám, že staronorštinu mnoho posluchačů v publiku neovládalo, právě díky jeho nezaměnitelnému přednesu skladbám porozumělo. Ať už se jednalo o gesta, nebo o práci s hlasem od démonických hloubek přes šepot, až po čistý zpěv. Tak jako skaldové ve Skandinávii v dobách dávno minulých vyprávěl Einar příběhy smrti i takové, které jsou inspirované jednotlivými runami z futharku (runové abecedy).

Atmosféru doplňovala potemnělá stage se spuštěnými dlouhými závěsy, ale i hra se stíny hudebníků, kteří se na nich jako několikanásobně větší promítli. Wardruna je unikátní projekt a přesně to Praze představila. Rytmus v jejích skladbách je povýšen nad melodii tak, jako tomu bylo v historických časech. Ale také tento fakt ukazuje, že Einar Selvik není jen bravurní zpěvák, ale i bubeník. Rytmus tudíž tepal nejenom v příznačné skladbě Hertan, jejíž srdeční tlukot vás až rituálně uvěznil.

Einarovu údernou práci s hlasem doplňovaly vokály ostatních hudebníků, což umocňovalo meditativní prožitek. Navíc se střídal s šamansky jemným ženským vokálem Lindy-Fay Hella, která mnohdy zpívala pouze tóny beze slov. Dohromady zněli jedinečně. Když už jsem zmínila rytmus, tak právě i vypravěčský styl příběhů je založený na repetitivnosti. Příkladem mohla být skladba Voluspá. Tu zazpíval Einar sám pouze v doprovodu své lyry. Pro mě byl tento výstup vrcholem jeho umění. Pouze on, hlas a opakovaná strunná linka.

Písně na sebe navazovaly po velmi krátkých pauzách a díky tomu tak publikum udržely v pomyslném transu. Rytmus skladeb Grá, novinky Lyfjaberg nebo starší Fehu se vám vepsal do těla. Spolu s gradací hymnů i starých perkusních nástrojů, třístrunné lyry i dlouhého dechového nástroje lur jste se stali součástí upřímné hudební seance založené na těch nejzákladnějších kamenech lidstva. Tento na pódiu komorní a statický koncert rozvířil neukončitelný potlesk před skladbou Helvegen. Za svitu malých pochodní jako z podsvětí zazněl song o umírání. Ale nejenom o smrti. Dotýká se ztráty blízkého, který překračuje hranici na druhý břeh, ale také je o tom, jak se s tím vyrovnat. A nechat ho jít.

Při společném přídavku Einar vystoupil sám opět s lyrou, aby připomněl příběh vikinského hrdiny ze staroskandinávských ság Ragnarra Loðbróka. Tento dobyvatel a nájezdník byl na sklonku svého života v Anglii vhozen do jámy s hady, a tak nepřekvapí přeložený název skaldské skladby do angličtiny Snake Pit Poetry.  

Einar Selvik ve svém proslovu před přídavky zmínil, že jeho cílem není hra na vikingy a oživení minulosti. Řekl, že jsou věci, které patří pouze do historie. Chce však své kořeny a tradici předků využít, přidat do ní něco současného a vlastního a zachovat do budoucnosti. Zamýšlel se nad tím, že žádná z kultur celého světa není lepší nebo horší, protože jak sám zjistil, základy hudebních nástrojů i leckterých způsobů hry jsou všude stejné. Mrzelo ho však, že se z dnešní civilizace vytratila jedna celkem zásadní věc. A tou je zpěv. Zpěv v rodinách, který udržuje na živu nejrůznější příběhy po generace. Spolu s tradicí. A ruku na srdce, kdo z nás doma pravidelně zpívá a nečervená se, když ho někdo zaslechne, jak si pobrukuje?

Na fotogalerii z koncertu se podívejte zde

Warduna je na hudební scéně úkaz. Je příkladem, že se dá spojit autorské umění, současné zvukové možnosti s tradičními nástroji i zvuky přírody, aniž by výsledek nepůsobil křečovitě. Wardruna je autentická. Je svá. Odkrývá nebo připomíná zapomenuté příběhy i techniky zpěvu, které v případě zpěvačky oscilovaly na hraně se sámskými hrdelními joiky. Jejich pojetím hudby jsem dlouhodobě fascinována a nemohu se dočkat na 24. ledna 2025. Tento den vyjde totiž další studiová deska s názvem Birna. Však po koncertním živém zážitku můj obdiv k tomuto projektu ještě zesílil.