Do alba nás uvádí typicky synťákové intro písně The Other Half of Me, jež vzápětí střídá burácení kytar. Jakmile nás lapí chytlavá melodie v pozadí refrénu a rozerve sólo, moc dobře víme, koho posloucháme. Což bychom možná u druhé skladby alba, která se jmenuje Throw Me in the Jungle, chtěli zapomenout. Jedná se o zdaleka nejméně povedený track z celé placky. Throw Me in the Jungle je celkem nudná, velmi repetitivní písnička, která rozhodně nevypadá na to, že by se měla blížit nabytým očekáváním. O to zvláštnější je, že byla první předběžnou ochutnávkou.
Náladu však okamžitě zlepší Free Fall, jež už od začátku slibuje pořádnou nálož. Tohle hrát, asi by mi fakt upadly prsty na rukou. Když už jsem načal to srovnávání s předchozími počiny, ve Free Fall se dá vypozorovat nádech alba Discovery. Vojenské bubny a skutečně temné intro s divošskými popěvky v pozadí činí z dalšího tracku s názvem Illuminate pětiminutovou extázi. Na tu navazuje The Sleeping and the Dead s velmi charakteristickou kombinací výrazných synťáků a surových kytar. Jak podotkl jeden z posluchačů, tahle skladba slučuje tvrdost The New Reign s mathcorovým zvukem A Higher Place. A jsme doma.
Z dalších skladeb, jež podbarvují často velmi útočné a nabuzující texty, které se postupně z negativních emocí snaží vyvodit pozitivní důsledky, nesmím opomenout Resilience. Jedná se podle mě o jednu z nejlepších písniček celého alba a Born of Osiris si s ní napravovali reputaci po Throw Me in the Jungle. Vyšla totiž jako druhá ochutnávka před vydáním alba. Resilience je skutečně magická s chytlavým intrem, které mi něco hrozně připomíná, ale já pořád nemůžu přijít na to co. Třeba mi poradíte.
„Gentlemen, you had my curiosity, but now you have my attention," zacitoval jeden z posluchačů Leonarda DiCapria ve známé scéně z filmu Nespoutaný Django pod videem tracku Goddess of the Dawn. Jedná se vskutku o další nálož, kde to do nás již od počátku pere Cameronova dvojšlapka. Zvuk má tahle skladba trochu specifický – jinak všudypřítomné elektro zde dosti ustupuje dravosti kytar.
Kytary se musí Born of Osiris opravdu nechat. Skoro metalové sólo ve skladbě Warlords je opravdu neskutečně vyvedené. Obecně lze říci, že Born of Osiris tvoří především různorodost nástrojů a různých zvukových a kytarových efektů.
Když se ale dostaneme ke konci alba, začínají se skladby tak trochu opakovat. Jednotlivé nápady (které jsou výborné!) se ztrácejí v podobnosti celého stylu. Desku tak uzavírá nevýrazný track The Composer, který zdaleka nemá třeba na již zmíněnou pecku Resilience. Zhruba od třetí minuty je to prostě disco bez zpěvů – jenom diskotékové synťáky a trochu vesmírna na rozloučenou. Jako celek se album až na pár pecek trochu slévá, nicméně jednotlivé songy si nevedou vůbec špatně a deska tak rozhodně stojí za poslech!
