Je těžké hodnotit album poté, co posluchač viděl provedení skladeb naživo. Perfektní provedení může zvednout i průměrnou desku a naopak mizerný přednes potopit geniální album. V případě Neonfly se však nedopustíme tak fatálního zkreslení, neboť deska vyzařuje téměř stejné množství energie jako živé vystoupení. 

Začínáme ultrarychlým zdvihákem Broken Wings. Riffy a aranže lehce evokují ranou Sonatu Arcticu, občas uslyšíme i motivy z osmdesátkového heavymetalu stylu Iron Maiden nebo Dio. Po prvních pár sekundách jasný speedmetalový běh s mimořádným důrazem na vokální linky ale dokáže spoustou věcí překvapit.

Čtěte také: Neonfly na MoR: Pátku vládl německý power metal

Jednotvárnost speedu narušují Neonfly promyšlenými breaky. Na albu si dostatečně vyhráli s tempem a rytmem, jednoznačně nejsou otroky 220bpm, přestože si rádi „zabuší“. Další charakteristikou jsou zdvojené kytarové party a šílená bubenická smršť.

Pro druhý song metronom trochu stáhneme, abychom vše nepřepálili hned na začátku. V The Enemy zpěvák Willy Norton poměrně brzy utne kytarové intro a začne bláznit. Celkově takoví Dragonforce s pevnějšími spodky. Ve skladbě nacházíme smyčce a cemballo, jednotlivé motivy jsou sice provázané, ale skáčeme z jednoho na druhý jak Mario po dlaždicích. Kompozice ve stylu dětského kočárku puštěného ze svahu je sice trošku nepřehledná, ale nenudí.

Ship with No Sails

Tato po textové stránce hodně zamyšlená věc po kytarovém úvodu lehce zvolňuje, ale pouze na okamžik. Na scéně se objevují nové prvky. Pomineme-li akustickou kytaru, atmosféru pomáhají dokreslit flétny, a dokonce i zvonkohra. Na závěr se utápíme ve zvuku oceánu, slyšíme rachtání motorky a vše v posledních několika sekundách ukončujeme výstřelem z pistole. Outshine the Sun však rozhodně nekončí.

Asi nejvýraznější skladbou alba je A Gift to Remember. Osmdesátkově znějící kousek jen podtrhuje, co bylo patrné od začátku: Willy nabízí neoposlouchaný hlas, který čerpá z hardrockového odkazu. Ze své podstaty jemnější a uhlazenější, avšak neméně naléhavý a procítěný jako u klasických rockových legend. Vyznění skladby z ní dělá ideální singl, který osloví velké masy. S přihlédnutím k vícehlasému refrénu je více než pravděpodobné, že bude z A Gift to Remember senzační koncertní vyřvávačka.

The Revenant začíná kytarovým riffem zpola se topícím v ambientních syntezátorech. Ostře řezaná baskytara a jasná orientace na zpěv posouvá výraz kapely více k měkčí hudbě. V jednu chvíli dokonce hrají bicí nefalšovaný disco blast beat, jen přidat více kompresoru na snare. Do toho Willy chvílemi zajde hlasem až někam k Bon Jovimu. Jeho univerzálnost je vskutku obdivuhodná.

Klasická kytara nás na začátku The Ornament již nezmate. Tentokráte vybuchne do víření syntezátorů. Kytarové sirény varují, že přijde mocný riff – a ne jeden. Nejeden absolvent konzervatoře závistivě zatne pěsti, když palebné dvojče Thunder/Harrington rozjede sólová jatka. Představení jak ze Satrianiho sólové desky. První fajfku pořádného metalového alba si můžeme odškrtnout – instrumentálku bychom měli.

Přečtěte si také rozhovor s Noenfly z tiskové konference na MoR

Orchestrální začátek písně Reality Shift exploduje do houslově znějící kytary, která se začne kroutit kdesi ve výškách. Opět typické speedové bušení. Výborně vymyšlené kytarové dialogy, které ve stereu znějí opravdu impozantně. Posléze nastupuje extrémní zpomalení a melancholická část, která ukazuje, že Neonfly nemusejí hrát vše v tempu 220. To nic nemění na tom, že většinu času chtějí.

Důkazem je další kousek v pořadí, Spitting Blood. Zběsilá tříminutovka, tato dvě slova říkají vše. Kdyby se měl vybrat z alba jeden song, který kapelu nejvíce charakterizuje, je to právě tento. Orchestrální prvky, neskutečná energie a nasazení. Kompoziční skoky, atmosférické části ostře kontrastují se zběsilými kytarami, ovšem ani ty se nemohou měřit s šíleným hlasivkovým čardášem.

Morning star

Tato skladba je v lecčems experimentální. Arabská melodie v intru se do skladby nenásilně vrací v pozdější části. Pokus o growl je celkem úsměvný, fanoušci extrémních stylů se nemusí bát, že by jim Neonfly fušovali do řemesla, šlo jen o zábavné doplnění palety výrazových prostředků. Jedná se o příjemné zpestření Willyho jinak krystalicky čistých výšek, u kterých je občas problém poznat, jakého je Willy vlastně pohlaví.

Žádné správné metalové album by nemělo být bez balady. Na Outshine the Sun tuto povinnou figuru supluje kousek nazvaný The Messenger. Procítěná vokální linka si užívá polovičního tempa – jak jinak než na chvíli. Ve třetí minutě se navracíme do zběsilých riffů a spletitých sól, abychom v závěrečné rekapitulaci podtrhli to, že jsme zpočátku zařadili pomalejší převod.

Celou placku uzavíráme jedenáctým songem I Think I Saw a UFO. Přímočará, živá a řádně ulítlá skladba. Osmdesátková kompozice s ječivými unisonovými refrény, těžko říci, co na tuto skladbu říkají UFO. Po doznění posledního tónu však nezbyde nic než hysterický smích.

Outshine the Sun je nesmírně energické a živé album, které signalizuje, že kapely, co jedou na plný plyn, ještě zdaleka nevymřely. Neonfly si hned prvním albem definovali jasný a velmi kompaktní výraz. I když ve svých písních poměrně hodně experimentují, všechny skladby zní vyrovnaně a provázaně. Willyho charakteristický hlas spolu s naprosto nenucenými shreddy obou kytaristů, nad kterými zůstává rozum stát, je jasným poznávacím znakem. Uvidíme, jak si Neonfly povedou, až je veřejnost přestane brát jako žhavou novinku.