Obal vystihuje vzduchoprázdninové dílo. Vzdušný prostor, mraky, louka - to je obraz, který prvně spatří posluchač, když se s deskou Vzduchoprázdniny setká. Obal v sobě nese nejen název celého alba, ale také už odvádí posluchače do krajin, kde plynou slova jako hlavní motiv. Více jak čtyřminutová skladba Vzduchoprázdniny poeticky otevírá pouť poskládanou ze slov. Stačí se zaposlouchat: „Blázen se do bláta natáh´, co dům dá, co dům dá. Už nám není v psychopatách, co dům dá…“

Co se děje v kavárně s připojením wi-fi, o tom vypráví druhá skladba alba Každé ráno. Kompozičně velmi příjemná píseň ukončuje vždy jednu myšlenku klesající melodií a znovu začíná s vyhoupnutím nové. Hned dle prvních tónů skladby Burani z Anglie posluchač poznává jasný rukopis Karla Plíhala. Kytarová linka si lehce hraje spolu se slovy, která nadnáší, a ze skladby tak čiší veselost. Když se více zaposloucháme do textu, rozpoznáme typické slovní hříčky typu xenofábie, kterými je deska zcela protkaná. Ve skladbě se autor nepotkává pouze s Angličany, ale také s Rusy z Karlových Varů i s upíry z Transylvánie. Vtipný, úderný text koresponduje spolu s rytmem - jedno doplňuje druhé.

Autor vyzdvihuje český jazyk a znovu ukazuje, jak bohatou slovní zásobu má čeština a jak se s ní dá vtipně pracovat. Uveďme příklad skladby Velbloud. Do ticha spustí chytlavou hlavní melodii a zpívá, jak „velbloud nosí hrb na zádech“, což by se dalo lehce přirovnat k jeho dřívějším slovním nápadům jako „tan, tan, tan, orangutan“, který si vypůjčil i Jarek Nohavica. Hudebně velbloudí myšlenku Plíhal více rozvíjí, opakuje ji, poté se přidá kytara, která je pro tentokrát více v pozadí. Nečekaně propojí s velbloudem a hrbem také konotaci Quasimoda a Esmeraldy. Literární motiv se tu objevuje poprvé. Skladbu zakončí vtipné: „Proboha ticho.“

„Když farář rozvlekle hovoří o pekle, na mysli neklesám, nebudu v pekle sám…“ Básnický začátek se obešel bez hudebního doprovodu, autor svérázně uvedl píseň. Dle vybraného tématu je zřejmé, že na albu najdeme mnoho motivů, které se dostávají do slovních smyček. Na kutě se podrobí především zajímavému kytarovému podkladu, který v mezihrách zaujme svou netradičností.

Zpěvák dostal Generační výpověď ve stejnojmenné skladbě, která se drží kratší délky, ale pojímá přesný pocit jak slovně, tak v rytmu. Výrazněji vyniká předposlední skladba Motýl Povaleč. Slova příjemně plují na kytarovém základu, který se střídá se slovy. Elektrická kytara je zde na stejné úrovni jako zpěv, melodie se lehce liší, je pomalejší a melancholičtější.

Album obsahuje dvacet písní, ale také dvě básně - Kopeček a Ticho

Deska názorně ukazuje, že text je velmi důležitou součástí jakékoli skladby, která se nedá nikterak odsunout. Každý se zaposlouchá do slov, která přinášejí nové pohledy na nejrůznější situace, každodennost i vtipné životní obrazy. Hudba se nese ruku v ruce s texty a je obdivuhodné, jak se doplňují. Kdo Karla Plíhala již déle poslouchá a zná i jeho koncertní projev, toho deska určitě potěší. S každým dalším poslechem se objeví nová zákoutí, která nebyla doposud objevena. V pozadí by však neměla zůstat ani velmi promyšlená kytarová stránka a hudební nápady. Na první poslech se skladby zdají být z hudební stránky jednoduché, však když se posluchač více zamyslí, uvědomí si, jak kompozice zahrnují pro zpěváka těžké party i promyšlené melodie v refrénech.

Karel Plíhal pokračuje v započaté kariéře a ihned se pozná, že se jedná právě o něj. Žánrově proplouvá mezi stěžejním folkem ovlivněným například jazzovou hrou. Tentokrát vsadil na kytarové aranže, klavír se zde neobjevuje. Pestrá škála nejrůznějších témat se neopakuje, každá skladba má vlastní příběh k vyprávění a vlastní pointu. Album ukazuje svou náladu, signalizuje, že mezi českými hudebníky se najdou i básníci, kteří nepotřebují angličtinu a refrénové baby, come on, ale vydávají se po své, inovativní cestě již několik dlouhých desetiletí. Tímto albem Karel Plíhal aspiruje na jedno z nejpovedenější alb oplývajících originalitou tohoto roku.