Čtrnáct nových písní si může posluchač vychutnat na albu Dodo Jonathana Gaudeta. Instrumentální skladbou, po které pojmenoval album, otevírá celou desku. Střídání kytar, typické postupy, kterými se Jonathanova hra od prvních taktů rozpozná od jiných muzikantů. Po tříminutovém vstupu se dostaneme do velmi rozmanitého světa. V následující písni 20 fois par jour pokračuje na stěžejní kytarové vlně, rytmus se přibližuje Paříži, odlehčuje se a zpěvák zde ukazuje příjemný hlas, který střídá se zastřeným. Zasněným dojmem působí skladba Vincent, která svou melodii propluje.

Jonathan se dlouhodobě zabývá americkým blues a také na novém albu nalezneme mnoho odkazů k této hudbě. Monster Mama využívá zvuku steel kytary a pravého bluesového rytmu. Zpěvák tentokrát v angličtině zní svým hlasem po celou skladbu a přesně zapadá mezi kytarové struny. Změny rytmu ve stylu Roberta Johnsona se v nových skladbách ukazují vícekrát, ale s Jonathanovou obměnou vlastního pojetí blues.

Další dvě skladby jsou zástupkyněmi vypracovaného zvuku kytary a temného, mocně znějícího hlasu. V jedné zpěvák vypráví o sobě a opici, kde se jeho hlas více rozezní a kytara zde hraje prim. Zato francouzská Boxing Claude navozuje relaxační atmosféru doprovodnou kytarou, osvěžujícím pískáním i jemným hlasem, který se za celou dobu nezesílí.

Abychom nezůstali pouze v dvojjazyčné části, se skladbou El Tren Blanco se posluchač přesouvá do španělsky mluvících zemí. Zvuku se přizpůsobuje znovu nástroj a zpěv tentokrát směřuje do folkového vypravovacího rázu v plynulém textu i v melodicky vyvedeném krátkém refrénu.

Blind Lemon Jefferson inspiroval k jedné z nejlepších písní alba

Zpět k blues. Tak by se dal nazvat skok ke skladbě New Orleans. Výrazná elektrická kytara, znovu změny rytmu i síly hlasu, což skladbě sluší. Však jedničkou na albu, jak skladatelskou, tak zvukovou, se stává Blind Lemon Jefferson. Dle názvu se Jonathan navrací k bluesové legendě dvacátých let. Skladba má oproti ostatním písním odlišný náboj, nehledě na jazyk či výstavbu. Melancholická melodie prokazuje velký cit pro nástroj a vyjadřuje potřebné emoce.

Větší soustředění však vyžaduje samotný text, ve kterém se hudebník drží smutného (lépe řečeno bluesového) textu. Zapojuje do něho svůj život, rozšiřuje hlavní myšlenku melodie a pokračuje ve vyprávění o cestě. Velmi dobře zpracovává téma cesty, které se v blues často vyskytuje. Proto je složité obnovit tuto tradici.

„My baby´s gone and I know she won´t come back.“ Tak zní část trefného textu skladby Mr. Bluesman. Hravá kytara se střídá spolu s výrazným Jonathanovým hlasem v sólech a v doprovodných partech. Dobrou volbou na konec alba je Blues in G, jedna z nejsvižnějších písní na desce, díky které si posluchač odnese dobrou náladu a pocit z kvalitně odvedené práce.

Čtěte také: Expats to Czech: Druhý ročník se svezl na kytarových vlnách

Podtón celého alba skládajícího se z návazností jednotlivých skladeb, které jsou ovšem rozdílné, udává nový, vyleštěný Jonathanův směr i posun v jeho kariéře. Přednes se s každou skladbou mění, a přesto zůstává jasně rozpoznatelný. Jonathan Gaudet si vyhrává s pocity, které po poslechu celého alba zůstávají. Multižánrové album, kde se styly nakládá rozmanitě, nijak neruší celkový vzhled alba. Naopak mu velmi sluší kulturní pestrost, při které se posluchač přenáší do různých koutů světa.

Na první poslech je zřejmé, že skladatel čerpá z vlastní zkušenosti, dává do skladeb zážitky ze svého cestování a propojuje vše s pohledem na svět. Sympatické autorské skladby poslouží jako kulisa i jako velký hudební zážitek, ze kterého srší pravé nadšení ze hry, ale také ze skládání čehosi nového se znatelným odkazem ke starším věcem.