Album moravské bandy Sagittari, Albert Fish, se dostalo na pulty 1. září. Deska je pojmenována po americkém masovém vrahovi, pedofilovi a kanibalovi, který byl v roce 1936 odsouzen k smrti na elektrickém křesle. Fish byl zodpovědný za vraždu minimálně tří dětí, skutečná čísla mohou však sahat až k patnácti obětem. Rád o sobě prohlašoval, že „měl děti na každý způsob“. Mezi jeho záliby patřila koprofilie, urofilie a masochismus.
V historických análech ho můžete najít pod přízvisky Šedý muž, Brooklynský vampír nebo Vlkodlak z Wysterie. Z tohoto popisu jasně vyplývá, že od Sagittari rozhodně nemůžeme čekat, že by zpívali o včeličkách a kytičkách. Co nás tedy čeká? Nezbývá, než vzít placku a vsunout ji do přehrávače.
Pochod a tanec smrti
Zájem o vše, co bude následovat, prudce naroste při intru La marcha y el baile de la muerte. Složil ho bubeník Stanislav Pliska – a je to znát. Dramatické víření bubnů pochodující armády stupňuje napětí a krákání havranů s jekotem sirény navozuje ponurou atmosféru. Pokud se Cauldronu někdy podaří dokončit Spellcross 2, mají jasného adepta na soundtrack k úvodnímu klipu.
První skladba alba, Recyklace, začíná dost bombasticky. Veškerá munice exploduje a rozjíždí se luxusní speedový riff, který má všechno, co by měl mít: dvoukytarové vyhrávky, přísné bicí a téměř až filmově znějící klávesy. Break v podobě mumlání nasraných kytar. Vše začíná velmi slibně.
Autorovo okénko
V první sloce je jasný vliv domácích těles, Arakainu především. Dochází to chvílemi až tak daleko, že začínám srovnávat, jak by vokální linka zněla v podání Honzy Toužimského. Těchto momentů nacházím při prvních skladbách více, bohužel pro Sagittari. Ivoš Mazourek má špičkové powerové výšky, což na albu ukáže nesčetněkrát, ale jeho hlas nemá požadovanou sytost a naléhavost v „Honzových hloubkách“. Zařadil jsem tento poznatek do autorova okénka z důvodu toho, že zde záleží hodně na osobních preferencích. Mně tyto kompoziční bloky opravdu bijí do očí a degradují celkový dojem, který si z Albert Fish odnáším. Ale zpět k pokusu o objektivitu.
Refrén Recyklace mocně podporují sbory. Klávesové party podporují atmosféru. Po druhém opakování trošku zpomalíme do klavírně-smyčcového chill-outu, ze kterého vzejde krásné kytarové sólo a ostře řezaná část, kdy se zpěv pohybuje na hraně skřeků. Zakončujeme speedovým riffem a závěrečnou rekapitulací.
Dalším kouskem je typická singlovka. Labyrinty jsou chytlavé, mají zpěvný refrén, monumentální klávesy, sem tam vhodně zakomponované digitální efekty. Možná by se patřilo dodat, že po zvukové stránce je celé album výborně vyvážené, nic nevyčnívá, nic nezaniká. Klávesy jsou monstrózní, ale nezabíjejí všechno ostatní. Vícehlasy jsou čitelné, ale přitom nepůsobí rušivě. Kytary jsou v melodických částech rozlišitelné, a to i když hrají obě dvě. Škoda jen, že v kilech znějí dost ořezaně, jak kdyby byly nahrávány Guitar Rigem. Na notebookových repráčcích to člověk neřeší, ale v případě kvalitních špuntů nebo uzavřených sluchátek už by tam to vykouřené recto prostě sedělo víc.
Skladba Naposled skončil den je další velmi chytlavou záležitostí začínající líbivým riffem. Zpomalení hned ze začátku po úspěšném aktivování posluchače by se možná nezdálo jako úplně taktické, ale má své opodstatnění. Neustále omílaný kvintový skok ve vokální lince leze na mozek svou vtíravostí, proto je zapotřebí ho vychutnat v co největším množství inkarnací. Tuhle skladbu hned tak z hlavy nevytlučete. Opět dominuje propracovaný refrén.
Titulní dílko Albert Fish je jednoznačně největší peckou oficiální části desky. Krásně ukazuje, že kapele prostě sedí, když i sloky sladí do power metalu. Neubírají tempo, nechávají song postupovat a působit. Zvonění zvonů a další dramatické prvky s propracovanými klávesami nadchnou, čapnou a nepustí.
Nyní ubereme trošku tempa, vneseme do projevu trošku kompozice stylu Tobiase Sammeta, abychom v refrénu písně Realita opět dali prostor typickému sborovému refrénu Sagittari certified.
Na moment do světla
Po nutné výplni Error hesternus přechází nálada desky do plusových hodnot skladbou Svítání. Opět by bylo rozumné zmínit, pomineme-li vokály, Edguy a Tobiho Sammeta. Klavírní kompozice, smyčce a závěrečné přitvrzení dělají ze Svítání ideální ploužák. Je moc dobře, že Sagittari vzali tradici povinné balady po svém a povýšili ji na jeden z nejlepších momentů celé placky.
Poslední věc z oficiální části alba se nazývá Memento mori. Nezajímavost celého songu jen podtrhlo bezduché opakování názvu skladby v refrénu. Ještěže máme ty bonusy. Skladba Jedovaté řeky je tvrdou speedovkou, které nechybí snad vůbec nic. Neuvěřitelný spád, který oddělují pouze refrénové vyřvávky. Už jen kvůli této skladbě si posluchač musí na příštím koncertě v Praze zarezervovat místo v první řadě.
Druhý bonus ani v nejmenším nedosahuje kvalit svého předchůdce, poslucahč možná chvíli zapřemýšlí, jestli nejde o cover Škworu nebo něčeho podobného, ale Kazatel je opravdu původním songem. Možná snaha o přiblížení se agrometalistickému publiku, za mě krok špatným směrem.
Album Albert Fish se rozhodně pohybuje vysoko nad českým průměrem, pokud by tedy měl někdo odvahu a žaludek na to, aby takovou hodnotu stanovil. Kvalita nahrávek je vynikající, lví podíl na tom mají perfektně připravené klávesové podklady. Zbývá jen počkat na průlomové třetí album, kde se ukáže, jak vysoko Sagittari míří a jakou cestu si vyberou.
