Jednoduchý černě zbarvený obal, na kterém zjistíme pojmenování alba a kapely, navozuje a trochu doplňuje zmíněnou hřbitovní atmosféru v názvu alba. Po prvotním setkání s nahrávkou se již dostáváme k samotné hudbě. Album obsahuje devět originálních skladeb z pera Erica Stanglina a dvě cover verze. Ihned s poslechem první skladby Tornado Alley Blues kapela zabředne do čistě bluesového stylu a slyšíme zde jasné odkazy na nejstarší bluesové legendy. Elektrická kytara zde hraje prim v opakující se melodii, i když se zcela nedostává do jasného vedení nad zpěvákovým hlasem.

Lehce rozverně působí Get Your Hands Out of My Pockets s příjemným kytarovým osvěžením uprostřed. Zde se kytary ujímá hostující chicagský bluesman Rene Trossman. Jedním z kandidátů na nejlepší skladbu alba se stává Going to Huntsville. Jasný rytmus odkazující k bluesovým kořenům, hravá kytara střídá Ericův hlas vyprávějící příběh a v opakující se melodii zpočátku udává rytmiku, poté k sobě přibírá další kytaru a výraznější basovou linku Jana Císaře. Nakonec je celá píseň umocněna pomalým, ale za to úderným nástupem bicích v podání Jana Podzimka. Poté nabere rockové otáčky.

Albu jednoznačně vládnou kytary a zastřený zpěv

Drsný Ericův hlas po celou dobu slyšitelně nezjemňuje, drží se více v jemu vlastní nakřáplé poloze, díky které je ihned rozpoznatelný. Výraznou dominantu alba zastávají především kytary. Eric v průběhu skladeb vystřídá rytmickou sólovou elektrickou a slidovou kytaru. Spolu s použitím slidu posluchač objevuje vlivy chicagského či delta blues. Sólová kytarová místa patří na desce k nejlepším posluchačským požitkům, vyzdvihněme podání jednoho z lepších českých bluesových talentů mladší generace – Jiřího Maršíčka.

Na desce se objevují dvě cover verze, což pro bluesové nahrávky není žádnou novinkou. Již při prvním poslechu lze ze skladeb Death Letter od Sona House a Devil Got My Woman od Skipa Jamese cítit, že se kapela dlouhodobě věnuje bluesovým standardům a dokáže je hravě pojmout za své. Technicky propracované melodie lehce rozčísnou atmosféru hlavního skladatele alba a kapela se předvádí s lehkostí a jistotou. Výběr právě těchto dvou skladeb zapadá mezi ostatní, ale nikterak nevynikne. Vedle originálních počinů cover verze působí rutinně, i když jsou velmi zdatně zahrané, dostávají se vzhledem k ostatním skladbám alba k průměru.

Velmi povedeným kouskem je od celého alba lehce odlišná skladba s názvem 47 Years. Z každého slova textu přímo čiší zpěvákova osobní zkušenost s příběhem, přesně vystihuje emoce tak, aby se osobní skladba o továrně přiblížila také posluchači. Energickou kytaru podtrhují výrazné bicí a do rázné kompozice se vloží mírnější kytarové sólo odlehčující na okamžik atmosféru. Z rytmu je jednoduše slyšet těžká práce ve fabrice výstižně ztvárněná kapelou.

Na dvou nahrávkách Mistreater a Halo se objevuje za hammondovými varhanami také producent celého alba - český bluesman Jan Kořínek - který se na bluesové scéně ukazuje často se svými projekty. Celou desku zakončí více jak pětiminutová instrumentální skladba.

Když se posluchači do rukou dostane album Whistling Past the Graveyard, může v něm objevit mnoho zákoutí. Jeden poslech každopádně stačit nebude. I když se deska drží spíše v zajetých kolejích blues a nijak rezolutně se nesnaží tento žánr inovovat, právě z těchto aspektů po poslechu celého alba vychází, že pojetí blues Erica a jeho kapely je výraznou výšinou celé nahrávky. Texty se dostávají pro blues jak do klasických, tak i netradičních témat, hudba je s nimi sžita a dohromady fungují přirozeně. Eric v textech vychází z osobních prožitků, otvírá své starší vztahy i zabrousí do mladších let, odkrývá posluchačům část sebe. V našich bluesových vodách, ne-li i v jiných, stojí nahrávka rozhodně za pozornost.