Deska Neverworld's End spatřila světlo světa v únoru 2012. Jedná se o pátou řadovku, kterou Xandria za dobu své existence natočila, ovšem je první s „novým hlasem". Je sice pravdou, že kapela prošla od roku 1997 mnoha personálními změnami, avšak trůn metalové královny, která by moudře vládla své bandě headbangerů, byl dlouhou dobu prázdný. Proto se dá říci, že jde o naprosto zásadní změnu ve zvuku kapely a že album je potvrzením nadcházející nové éry.

Krásná a charismatická Manuela Kraller se ke skupině připojila v prosinci 2010, aby nahradila Kerstin Bischof. Kuriózní je, že turné po Kerstin v době probíhajícího konkurzu dojela její předchůdkyně, Lisa Middelhauve, která v kapele působila v letech 2000 - 2008.

Dvojitá porce pro Česko

S Manuelou v čele se u nás tito němečtí šílenci představili již dvakrát. Poprvé nám dali ochutnat laskomin z připravovanýho alba na podzim 2011, kdy vystoupili s Tristanií a Van Canto v rámci Out of the Dark Tour. Podruhé se ukázali v květnu letošního roku s Epicou ve Vltavské, kde hráli minimum věcí, které by nebyly z nového alba. Dali jasně najevo, jakou mají formu, že si stojí za albem a že ho dokážou náležitě prodat.

Propracované orchestrální party, skvěle doplněné dramatickými chóry, kompozičně perfektně oddělené jednotlivé segmenty, tak začíná úvodní píseň A Prophecy of Worlds to Fall. Když Manuela začne zpívat, snad každý se musí zeptat, jestli se Tarja nevrátila zpátky. Hlasově jsou si tyto dvě dámy velmi podobné. Když navíc ve studiu nazpívá v určitých místech dvojhlasy, paralele s Nightwish se prostě nedá vyhnout.

Čtěte také: Reportáž z koncertu z KC Vltavská (Xandria, Epica)

Ač kompozičně velmi podobné Century Child nebo Once, přesto jsou mnohem agresivnější, dravější a přímočařejší. Ještě více je onen rozdíl vidět na pódiu. Dostali by se do této fáze Nightwish, kdyby zůstali s Tarjou? To se nikdy nedozvíme, pozici nejlepší kapely tohoto žánru už se Xandria jen tak nevzdá.

Hned další song je toho naprostým důkazem. Skladba Valentine, která se stala i podkladem ke klipu, je strhující, s chytlavým refrénem, bez jediného hluchého momentu. Opravdu krásný power symphonic metalový počin. Nádherné smyčcové podkresy a doprovody, které nesplývají v jednolité hradbě, jak se často stává u konkurence. Kapela se odprostila od jemného gotického hávu, který ji dříve zahaloval, a zaútočila přímo.

Z vokálů evokujících pána prstenů se v kousku Forevermore přejde do celkem solidní vypalovačky. Díky práci s tempem se pohybujeme mezi pomalejšími a údernějšími pasážemi bez jakéhokoliv násilí. Refrény jsou krystalicky čisté, jasné a chytlavé.

Nádherně dramaticky začínající Euphoria nejednomu fandovi Iron Maiden otevře oči dokořán, když v refrénu najde téměř identickou melodii, jako v The Thin Line Between Love and Hate. Opět řádně dynamická a rozhodně nenudí. Po finském vzoru nechybí ani sborové vyřvávání jednotlivých slabik, tolik oblíbené na koncertech. Slyšíme i první náznak kytarového sóla.

Zvonkohry, vítr puštěný na pozadí, monumentální atmosféra, song Blood on My Hands je velmi silnou skladbou. Opět velmi snadno zapamatovatelný refrén, operní doprovodné vokály ve stylu holandské Epicy. Xandria se snažila vzít si ze svých předchůdců to nejlepší. Posluchači, který není vyloženým nadšencem tohoto žánru, může album připadat monotónní, ovšem fanoušek power symphonic metalových kapel s ženským vokálem se bude tetelit z drobných nuancí, kterými kapela ozvláštňuje jinak celkem jednolitý zvuk a výraz.

Důkazem, že kytaristé umí pořádně zabrat za motorovou pilu a bubeník má na nohou připevněný rotační kulomet, je skladba Soulcrusher. Temná, těžká, trošku zlá, po stránce textu i hudby. Ostře k ní kontrastuje následující jemná baladička The Dream Is Still Alive. První oddech od počátku alba, zaručený magnet především pro dámské publikum, i když, jak víme, na metalových koncertech často vidíme v slzách i toho největšího chlapáka, když na něj zatlačí atmosféra v sále.

Powermetalová vypalovačka, hodně o kytarách, bicí výjimečně ani na vteřinu nezpomalí. Monotónnost ovšem opět nečekejme, refrén v The Lost Elysion je řádně ostrý, sekaný a neméně chytlavý. Další kus, The Call of the Wind, je charakteristický houslemi, operními postupy a smyčcovými hradbami. I přes podobnost s Nightwish není z žádného songu cítit filmová hudba Hanse Zimmera. V žádném případě se nejedná o metal, který dobarvuje soundtrack. Naopak orchestrální a elektronické prvky jsou plně podřízeny metalovému jádru, se kterým tvoří nerozlučnou kombinaci.

Rozhodně velmi zajímavá a originální je skladba A Thousand Letters, ovšem jaksi postrádá onu chytlavost, která se ostatním počinům na albu nedala upřít. Vyznívá tím pádem trochu do prázdna, ale třeba je jednou z těch, které zakoření až po několikátém poslechu.

Vítej v Karibiku, krásko!

Do pirátských motivů a drsných riffů se v závěru alba ponoříme s další temnou písní, Cursed. Přemet stranou, refrén ve formě námořnického popěvku, k tomu klasické Tortuga housle hrající folkovou melodii, velmi zajímavé osvěžení slanou vodou na závěr. Chybí už jen trocha rumu a můžeme se nalodit.

Melodie evokující hudbu blízkého východu, hodně instrumentálních vložek s větším prostorem pro kytary, než v ostatních skladbách. Ve stínu přímočarých vypalovaček dílo The Nomad's Dream celkem zaniká, ale i tak je tato poslední devítiminutovka důstojným zakončením prvního alba nové éry.

Málokdy se stane, aby si všechny skladby na desce držely vysokou úroveň. V případě Neverworld's End se to ale, zdá se, celkem podařilo. Sázka na úchvatný zpěv a monumentálně znějící doprovody, se Xandrii vyplatila. S Manuelou si zbytek skvěle sedne, působí bezprostředně a kompaktně. Je moc dobře, že tento žánr, o kterém si mnozí mysleli, že už mu dávno odzvonilo, pokračuje dál.