Carlos Santana odjakživa miloval komerční úspěch. Na této myšlence v zásadě není vůbec nic špatného, pokud ovšem této snaze nezačne umělec zaprodávat svoji duši.

Dá se bez pochyb říci, že svého uměleckého vrcholu dosáhl mexický kytarista v roce 1974, kdy vyšla jeho deska Borboletta, a později i několik živých koncertů z této doby. Za celou svoji kariéru vydal Santana pětatřicet desek, z nichž jen několik málo dosahovalo kvalit raných počátků, které byly navíc i spojeny se zlatou érou hippies a absolutní hudební svobody. Lze připomenout jeho slavné účinkování na festivale Woodstock či spolupráci i s jazzovými hvězdami, jako jsou například John McLaughlin, Miles Davis nebo Wayne Shorter.

Od poloviny 70. let se však Carlos Santana postupně přeorientoval na popovou scénu, kterou si získal v posledních letech například svojí deskou Supernatural, která vyšla v roce 1999 a dodnes její skladby bodují mezi rádiovými hity. Nicméně ve snaze zalíbit se a být hrán rádii Carlos Santana již zřejmě ztratil i poslední zbytky svého uměleckého cítění.

Shape Shifter by zasloužila nominaci na nejhorší desku roku

Když se před několika lety Carlos Santana veřejně zamýšlel a vzkazoval svým fanouškům, že chce hudby nechat a stát se knězem, měl tak opravdu učinit. Ušetřil by fanoušky hudebního blafu, jakým je jeho nová deska Shape Shifter.

Prvním zajímavým překvapením je, že album leží až na jednu skladbu v čistě instrumentální poloze. Dalším zjištěním je, že z bookletu se i po podrobném prostudování člověk nedozví, kdo vlastně na desce kromě Santany hraje. Kromě kytaristových náboženských úvah a seznamu skladeb se v části věnované díkům při tvorbě desky dočteme jen, že Carlos Santana děkuje všem oduševnělým hudebníkům, kteří na albu hráli.

Samotné náboženské texty vzbuzují obavy o Santanově duševním zdraví zvláště v rozborech, kde dává rady, co lidi ochrání před ďáblem. Například slova jako Bůh, Satan, mír, láska nebo Lucifer jsou v textu napsána velkým písmem. Ale dost k tomuto podivnému obalu.

Santana na této desce vsadil na přeci jen o dost výraznější rockovou polohu, než bylo u něj v posledních letech obvyklé. První dvě skladby ještě nabízejí jakousi naději, že se jedná o snahu hledat novou cestu jinde než ve středním popovém proudu. Přestože Chester Thompson přímo odpudivým osmdesátkovým klávesovým doprovodem potápí snahu o syrovost výsledného zvuku, zvuk příjemně nabouchaných bicích dokazuje, že bubeník je spíše z mladší generace, čemuž odpovídá i styl jeho hry.

Po titulní Shape Shifter přichází skladba Dom, která se po předchozím náporu drží spíše pomalejšího až hloubavějšího tempa. V zásadě však nic nového nenabízí a téma se brzy přejí natolik, že člověk posune na další stopu.

Neklid z poslechu však stále více a více narůstá, neboť následující skladby jako Nomad, Metatron nebo Angelica Faith stojí na nejklišoidnějších postupech, které sám Santana již použil alespoň stokrát. Skladba Never the Same Again pro změnu působí, jako by byla složena jako titulní píseň k lacinému pornofilmu. Celá deska zní naprosto zoufale a ukazuje se, že Santana již kompozičně ztratil jakoukoliv soudnost. Zoufale zastydlé osmdesátkové zvuky srážejí jakékoli snahy do ještě většího bahna.

Další kapitolou jsou sóla. Obecně ze všeho, co se z desky line, se dá usoudit, že to již Santana někde použil. Dokonce i sóla jeho kytary jsou úplně stejná jako na některých starších deskách. Za sólo prezentuje často i dva tóny, na kterých po většinu času vříská.

Zajímavým paradoxem je také použití akustické kytary ve skladbě Mr.Szabo, ačkoli zbytek desky se nese spíše v duchu nejlacinějších zvuků levných samohrajek a efektů. Je velkou škodou, že Santana použití akustické kytary více nevyužil, aby se alespoň pokusil nějak Shape Shifter oživit. Zřejmě se mu ale více snažit nechtělo.

Deska svůj obličej nespraví ani make-upem v podobě zpívané písně

Když už si posluchač myslí, že poslouchá instrumentální desku, překvapí ho zajisté zpívaná píseň Eres La Luz. Tento úsměvný popíkovský blivajz byl zcela jistě určen pro rádia, aby přilákal naivní lidi do obchodů koupit si tuto desku. Jinak se to nedá racionálně vysvětlit.

Jedním z takových méně urážlivých kousků je skladba Canela, na které si Carlos Santana zahrál se svým synem Salvadorem. To však děsivý výsledný dojem příliš nespraví. Jeví se jako zbytečné Shape Shifter příliš rozebírat, neboť se jedná o velice odbytý hudební pokus o nové santanovské vyznání, ve kterém však není žádná přidaná hodnota. Deska nenabízí opravdu vůbec nic nového a zákazníci by měli být v obchodech varováni, že vyhazují své peníze za umělecky bezcenný škvár do nenasytné tlamy kdysi úžasného kytaristy.