Album Shapeshifting produkovali společně Joe Satriani a Jim Scott (Foo Fighters, Red Hot Chili Peppers, Tom Petty & The Heartbreakers) s dlouholetým spolupracovníkem Johnem Cunibertim, který měl na starosti mastering alba. Jako první skladbu, kterou měli posluchači možnost slyšet, vydal energický singl s lehce zapamatovatelným riffem Nineteen Eighty. Předzvest alba rozhodně nevypadala nijak špatně a posluchačům jasně oznámila: Joe Satriani rukopis nemění, během prvních kytarových tónů poznáme, kdo hraje. 

A tak bych uchopila i celé album. Víme, kdo hraje, jednoznačný, silný rukopis satrianovského stylu na desce rozhodně nezapře. Spirits, Ghost and Outlaws přímo hýří temperamentem a pořádnou rockovou dávkou, kterou šperkují letmé stupnicovité kudrlinky jako odpovědi na hlasitou vévodící kytarovou linku. All My Friends Are Here je nepříliš výrazná pohodovka, Falling Stars je naopak neskrytě inspirovaná bondovkou Tiny Turner Golden Eye. Propojit kytaru a klavír se Joeovi zdařilo v melancholické skladbě Waiting, v níž ukazuje jemnou kytarovou polohu i důraz na samotnou melodii. Here the Blue River nás přenese trochu nečekaně až k reggae.

Vrcholem alba je pro mě jednoznačně poslední skladba Yesterday’s Yesterday - akustické verze skvěle oživují jinak nástroji nadupanou atmosféru, přichází s nosnou melodií, působí hravě, naopak umělé "vytleskávané" bicí, které se sice v jeho tvorbě i na této desce například ve skladbě Teardrops objevují, v druhé půlce spíše ruší. 

Neubráním se srovnání. Nemusím však zacházet ke starším nahrávkám Joe Satrianiho, které patří mezi světovou špičku, a pohlédnu hned na tu předposlední. Ano, What Happens Next je vyváženější a celkově hodně nad průměrem, má silná nosná melodická témata (například What Happens Next a Cherry Blossoms), která se hravě zařadila do hudebníkova stálého repertoáru. Experiment nechyběl, typická exhibice rovněž. Předešlá Shockwave Supernova byla také majstrštykem mezi rockovými kytaristy, což i u nás potvrdil při koncertním vystoupení.

I když název alba hlásá, že se cosi bude proměňovat, formu si Joe pouze udržuje. Deska však nenudí a rozhodně nepůsobí nesourodě, jen jí chybí více výraznějších motivů, jak jsme na to byli u Joea zvyklí. Mimozemské kouzlo se tentokrát více přiblížilo Zemi, ale je to vlastně špatně? Joe opět (a znovu po dvou letech) nahrál zdařilou desku, jen tentokrát nepřekonal sám sebe. Vítěz tohoto souboje ale bude stejně jednoznačný.