Je zajímavé zavzpomínat na jejich dubnový křest a vidět trojici ambiciózních hráčů tehdy a teď. Natočili odvážné album s chicagským mistrem produkce Stevem Albinim, jehož náplň nervózní a plní očekávání přehrávají s nejednoznačnou imagí publiku v Lucerna Music Baru. A Banquet zaznamenali po půl roce aktivního koncertování markantní posun, co se týče sebevědomí především. V Chapeau Rouge odehráli přesvědčivý set, jenž důrazně odpověděl váhavým jedincům, zda jsou dobří, či špatní.

Ještě předtím ale skromný prostor undergroundového pódia obsadili čerstvě pokřtění Calm Season. Jejich vystoupení dmýchalo mnohem větší uvolněností než před dvěma týdny, což je pochopitelné vzhledem k tíze břemena, jež s sebou posvěcení debutu nese. I když v punkově vyhlížejícím doupěti působilo akustické duo tak trochu nepatřičně. V úspornější koncertní stopáži nalezly své místo povětšinou temperamentní, v rámci repertoáru hlasité songy, což se ve zvířecím útulku zdálo jako vskutku dobrý výběr.

Podívejte se také na fotogalerii z koncertu

Své stanovisko k chování českých posluchačů vyjádřil Adam "Piaf" Vopička již v listopadovém rozhovoru a jedovatou, leč zcela oprávněnou poznámku si neodpustil ani v Chapeau. Co bylo na tom ale nejsmutnější, že dotyčné drbny (oni i ony) bezostyšně žvanily i přesto, že na ně bylo ve zpola zaplněném patře možné bez problémů ukázat prstem. Ale to je kapitola sama o sobě.

Calm Season se tím nenechali rozhodit, a Adam tak mezi singly jako Make Them Happen, Close to Violence nebo This Ain´t Over mohl obratně jako Horst Fuchs vyzývat přítomné ke koupi cédéčka. 

Pražské trio nakráčelo do prostoru krátce po předskokanech a hned na první pohled bylo zřejmé, že se zakladateli futurollového žánru se něco stalo. Černočerné siluety (ne, že by předtím temní nebyli) předpovídaly nekompromisní performanci, čemuž nasvědčovalo už dramatické intro. Mathieu a Michael při něm předvedli nový styl ovládání kytary, kdy do svých nástrojů začali vehementně foukat. Koncert pak regulérně odpálili nezařazenou písní Lost in Your Shades. Z pódia se začaly valit sudy energie a vlastně až do konce téměř nepřestaly.

Fanynky v první řadě křepčily ostošest. A tady lze zpozorovat další proměnu. Zatímco se na poslední party v Chapeau příznivci styděli pařit na českou kapelu, na té prosincové už bylo všemu jinak. Neutuchající atmosféru měl a má bezpochyby z velké části na svědomí zpěvák Mathieu. Pohybem na pódiu (opět bod k dobru) dokázal udržet kontakt s publikem, stejně jako častou prověrkou obecenstva, zda jsou tady. Nadšení z hraní srší z něj i ostatních členů na všechny strany. A co teprve, když bubeník Richard roztočil na plné obrátky svou epesní patku...

A Banquet do setlistu zařadili také singly z épéčka Kiss The Night!, večeru však vévodil aktuální materiál. Vyostřeným dovětkem Cinnamon Skies a elektrickou verzí tak trochu koncertního unikátu Fledgling se album osvědčilo nejvíce. Zvláště pak druhá jmenovaná překvapila nástrojovou pružností a zavoněla náladou rockových balad devadesátých let. Kromě temné, až hardrockové instrumentálky, kterou skupina doplnila na svůj playlist již během letních festivalů, se o zpestření před přídavkem postarala píseň Emerald Eyes. Pánové ji převedli do houpavého hip-hopového rytmu a hlavou už pokyvovali snad všichni.

A Banquet se díky své píli a trpělivosti podařilo prosáknout do hudebního povědomí. Za pár dní zkusí své štěstí ve Velké Británii, kde odehrají až tři koncerty. Co dodat – přejme jim hodně štěstí.