Koncert Albánského iso-polyfonického sboru se zařadil mezi vokální vystoupení festivalu, jejichž tradičním místem je České muzeum hudby. Dříve zde vystoupili Tenores di Bitti ze Sardinie či Korsičané A Filetta. Je velmi příhodné jmenovat zrovna tato dvě uskupení, protože letošní host pokračoval taktéž v této vokální tradici a v lecčems se zmíněná uskupení sobě podobala.

Zprvu nastoupilo na pódium šest pěvců v bílých krojích, kteří zde utvořili půlkruh. Následovaly dvě písně, kterými šestice uvedla celý koncert. Poté se k nim přidal i mistr polyfonního zpěvu – Hysni (Niko) Zela, jehož působení v tomto žánru přesahuje čtyři desetiletí. Když byl sbor v plném počtu, mohlo se začít naplno. Muži různých věkových kategorií, od mistrů ve svém oboru až k mladíčkovi, jehož hlas nádherně vynikal ve vyšších partech, představili především skladby vyprávějící o lásce, tureckém útisku a sužování či o vlastní zemi.

Posluchač sice jazyku neporozuměl, ale právě ten dokázal nejvíce zapůsobit na jeho smysly. Albánština se nesla jako zpěvná řeč, protože v sobě zahrnuje slovanské, turecké či románské vlivy. V pěveckém podání se tak vynořily pro ucho českého posluchače mnohé magické prvky. Písně byly ve většině případů velmi krátké, přitom dokázaly během chvilky vyjádřit všechny emoce. Přednes všech zpěváků unášel posluchače do odlehlých krajin a vybíravým způsobem se zakotvil v různorodých melodiích.

V každé písni se představil alespoň jeden sólový hlas. Ten vynikal nad ostatními důrazem, ale stejně tak důležití, jako hlavní zpěvák, byli i ostatní, jelikož doprovázeli hlavního pěvce často rytmicky, hlubšími i protahovanými tóny a vyzpívávali melodii spolu s ním. Prostřídaly se hlasy hlubší, silnější, zkušenější i procítěnější. Každý z nich zněl jinak, propojovaly se a především tvořily neuvěřitelný celek. Ve zpěvu si pomáhali přednesem, drželi se chvílemi kolem ramen či zvedali ruce do vzduchu.

Z vystoupení po celou dobu jeho trvání sálala neuvěřitelná pohoda, radost a síla okamžiku. To vše ještě zabalené do již tak vzácné tradice albánských sborů. Působivé melodie si často hrály s použitím samohlásek v textech, kdy doprovodní zpěváci drželi nějakou dobu jeden tón a ostatní zpívali dále. Krása a jasnost lidského hlasu ukázala, že jakýkoli hudební nástroj by zde byl navíc. Stačilo se zaposlouchat do stesku, smutku, vyprávění i do překrývajících se hlasových poloh, které do sebe přesně zapadaly.

Vlivy tradice na iso-polyfonii byly slyšitelné, ovšem v každé písni se projevovaly jinak. Žádná ze skladeb se nenesla ve stejném duchu. V jedné posluchač mohl zaslechnout letmý odkaz na balkánskou tradici, v další na cikánskou nebo orientální a v přídavku například na italskou či románskou. Tradice zpěvu tak zahrnuje mnoho odlišných kultur, které se v Albánii potkávají již řadu století, a právě způsob, s jakým ji podává sbor, je nezaměnitelný a stále ji udržuje v paměti balkánské historie sborů.

I když opěvovaný mistr Hysni Zela předvedl úctyhodný výkon, nikterak nevynikal mezi ostatními, jelikož s každým sólovým zpěvem člena sboru se odkryla další možnost pojetí iso-polyfonie. Hysni Zela obstál svým vynikajícím podáním, přednesem i svou zkušeností, mladší dva pěvci zase přinášeli osvěžující průvan do rytmických částí i do překrývajících se několika linií.

Poslech více jak hodinového koncertu upoutal takového milovníka hudby, který nenachází hranici lidského projevu a zpěvu, čímž mu tato schopnost odkrývá další část hudebního světa. Ve spojení s neutuchající pokorou a srdečností vystupujících přichází sbor s překvapivým repertoárem. Zážitek živého vystoupení se tak zaryje do paměti, ale nikdy se už nezopakuje.