Sympatickým úvodem se ve středu večer představila česká skupina Vložte kočku. Kapela, která svůj styl glosuje přídomkem emo-electronica, ovšem staví na osvědčených progrockových postupech, kdy získávají prostor psychedelicky znějící housle, klávesy, do čehož se rytmicky zapojují výrazně nadupané bicí a elektroefekty.

Čtěte také: Gary Lucas v prosinci vystoupí v Jazz Docku s nevšední sestavou

Výsledkem potom je atmosférou nabitá rocková fúze všech možných prvků, z nichž výrazná je i textová stránka písní. Emocemi a nálehavostí protkané české texty jsou příjemnou změnou u jinak čistě, až na výjimky, anglicky fungujících domácích kapel. A proto je potřeba zvláště ocenit, když někdo s českým jazykem pracuje tak nápaditě jako Vložte kočku, kteří v klubu HooDoo zároveň představili svoji novou desku Seat.

Tato kapela bezesporu nabízí v dnešní žánrově komplikované době určité osvěžení, neboť spojení rocku a elektroniky dohromady s art-progresivními hudebními postupy není stále dost na domácí scéně nějak zajímavě zastoupené. Proto každá kapela, která se odváží vystoupit ze zaběhlých klišé, si zaslouží ocenění.

Po tomto zážitku nastoupila další zajímavá kapela, americké trio And the Wiremen. Proti předchozí kapele toto uskupení nastoupilo bez jakékoli rytmiky, kdy ovšem záhy přesvědčilo, že se bez ní hravě obejde. And the Wiremen vede americký písničkář a kytarista Lynn Wright. S repertoárem z nové desky Send Me Low zahájili svoji část večera. Trochu šansonu, rocku, k tomu blues a jazz, v takovém duchu se nesl tento prazvláštní koncert. Trumpetista Paul Watson citlivě doprovázel svého mladšího kolegu, kdy svými najazzlými sóly posouval rockového písničkáře do pozoruhodných hudebních sfér. Dalším zajímavým členem tria byl houslista Simon Goff. Jeho příjemné flažolety vyšperkovávaly hudební projev Wrighta tak, že se mohl v klidu soustředit na zpěv a sebedoprovod na kytaru.

V jednoduchosti je síla a to And the Wiremen pochopili a využili. Výsledkem tak byl nádherný zážitek, který svým posluchačům v HooDoo americká skupina zanechala. Večer uzavřela následně kanadská skupina No Joy. Sázka na hippie styl v rockově psychedelickém podání ovšem vyšla trochu mimózně. Nezachránily to ani dvě charismatické blonďaté kytaristky na pódiu, které sice drhly akordy v rámci svých možností a schopností, nicméně písně zněly, dá se říci, na jedno brdo a z hudebního hlediska tak kapela nic zvláštního nenabídla. Přestože tak poslední koncert byl spíše průměrný, předchozí dvě skupiny se dostatečně postaraly o příjemný dojem z festivalu Alternativa.