Sobotní ráno nedovolilo nikomu setrvat ve stanu dlouho. Program začínal až s úderem poledne, proto většina nocležníků zvolila před žhnoucím sluncem strategii útěku a zašila se k vodě nebo do klimatizovaných budov v centru města.

Kdo měl odvahu a vydržel pekelnou výheň, mohl na druhé stagi zhlédnout naprosto šílenou bandu Pískomil se vrací. Škoda, že vystupovali tak brzy, po pár pivech by jejich ztřeštěná show určitě strhla řadu návštěvníků.

Čtěte také: Vesec smetl nápor švédského kolosu Sabaton

Kolem třetí hodiny nastoupila na hlavní pódium Marta Kubišová. Předvedla naprosto precizní a velmi procítěný výkon. Mezi jednotlivými písněmi toho mnoho nenamluvila, naopak se zaměřovala na to, aby si posluchači odnesli z vyhrazené tři čtvrtě hodiny co nejvíc.

Víceméně omylem narážíme na nejmenší scéně na místní progresivku Deathward. Již z letmého pohledu bylo jasné, že nemáme co do činění s žádnými začátečníky. Mocný orchestrální zvuk doplňovaly ostře řezané kytary a technicky výtečný zpěv, který z čistého plynule přecházel do extrémního a naopak. Malá stage poodkrývá další ze svých překvapení.

Hlavní stage převzala z ruky Doctora PP festivalová klasika Walda Gang, ve zkratce semiplaybacková halekačka těžící ze zlatého fondu české hudební tvorby. Zpěvák Vláďa Šafránek evidentně neměl svůj den, proto se nechal velmi často zastupovat mohutnými doprovodnými vokály, což bylo možná ku prospěchu věci. Podle realistického očekávání byl ale dav produkcí naprosto unesen a v záři odpoledního sluníčka tak bylo možné nalézt nemálo fanoušků křepčících do rytmu a vyřvávajících své oblíbené refrény.

Na nejmenším pódiu se zatím vše připravilo pro vystoupení českodubských rockerů Vetrol. Ve vyhřáté zastřešené hale doslova potili krev. Pod pódiem měli zapálený fanklub, který vypadal, že jejich koncerty navštěvuje pravidelně. Za velmi přátelské atmosféry uběhl padesátiminutový set jako voda.

Rockovou stage obsadila superskupina BSP, neboli Balage, Střihavka, Pavlíček. V tomto případě by stálo za to přidat ještě příjmení Meier. Žijící legendy českého rocku nemohly zklamat. Skvělý pěvecký výkon Kamila Střihavky podtrhovala nekompromisní rytmická sekce a Pavlíčkovy vyhrávky. Na poslech velmi příjemná záležitost.

Nastal čas pro prvního ze sobotních headlinerů, britské rockové formace James. Celkově výborně zvládnutá show postrádala špetku nadšení, takže působila poněkud vlažně.

Napjaté očekávání

O něčem podobném se rozhodně nedá mluvit u vystoupení finských Nightwish. Před pódiem nebylo k hnutí. Když zněly první tóny Zimmerova Crimson Tide, napětí by se dalo krájet. Stejně jako den před tím Ghost Division, i tentokrát první skladba Dark Chest of Wonders zbourala veškeré bariéry mezi jevištěm a hledištěm.

Úchvatná hra světel, úžasná kompozice a nasazení na sto dvacet procent. Úvodní riff zapůsobil jako předzvěst slibné akce. Když do první sloky nastoupila se svým hlasem Floor Jansen, všechny poslední pochybnosti se rozplynuly.

O chloupek hlouběji posazená než její dvě předchůdkyně. Její hlas postrádal jakýchkoliv omezení a bez nejmenších problému si razil cestu skrze orchestrálně-kytarovou hradbu. Po sedmi letech se Nightwish vrátila frontwoman hodna toho jména. Její univerzalita jí umožňuje zpívat jak staré pecky po Tarje, tak nové věci, které kapela nahrála s Anette Olzon.

Nutno však dodat, že osobitost jejího hlasu bránila jakýmkoliv snahám o srovnávání. Na pódiu prostě stála zbrusu nová kapela. Na první pohled bylo vidět, že si holandská kráska s mužskou částí osazenstva moc dobře rozumí, dohromady všichni působili uvolněně a plni touhy vydat ze sebe to nejlepší.

Blonďatý démon zasahuje

Velký pěvecký prostor dostal i basák Marco Hietala, jehož svérázný projev se výborně pojil s ženským vokálem. V písni I Wish I Had an Angel se oba hlasy příjemně doplňovaly a prolínaly, ale například v Ghost River dostal Marco i prostor pro démonický sólový part. Při komunikaci s publikem mezi songy využívala kapela klasickou hru na hodného a zlého policistu. Floor děkovala, Marco hecoval.

Set byl sestaven především z alb Imaginaerum a Once. Nejstarší skladbou vůbec byla She is My Sin z Wishmastera. Na několik skladeb byl přizván i Troy Donockley, který si vzal na starost netradiční nástroje.

Nový hlas změnil charakter mnoha písní, například  Romanticide byla v původním verzi relativně průměrnou skladbou, Floor z ní dokázala udělat naprostou pecku. Bezchybné provedení a neuvěřitelný zážitek, tak se dá shrnout celých sto minut produkce.

Kapela se rozloučila písní Last Ride of the Day a za znění instrumentálního outra Imaginaerum si jí fanoušci vytleskali zpět na pódium. Po emotivní děkovačce se ještě zhruba deset minut dav odmítal hnout a dožadoval se přídavku, leč časový harmonogram byl neúprosný. Když technici začali rozebírat pódium, řev pomalu utichl a fanoušci pochopili, že vystoupení je u konce.