Po shlédnutí internetových záznamů Lagrenova tria by typický návštěvník včerejšího koncertu očekával spíše komplikovaný jazzrock. Ale chyba lávky. Ne, že by včerejší koncert nebyl plný jazzrockových licků, rychlých arpegií a dosti složitých harmonií, ale přeci jen to o jazzrocku zas až tolik nebylo. Bylo to vlastně o všem, co Bireli Lagrene kdy dělal a dělá, a navíc ještě trochu o metalu, který (aspoň pokud vím) nedělal vůbec. Některé části a momenty koncertu navíc působily dojmem čisté a neplánované improvizace, obzvláště v druhé části představení, kdy se Bireli obzvláště rozjel.

Čtěte také o koncertě kytarista Johna Abercrombieho na Prague Proms 2014

Na úvod večera asi málokdo očekával od Bireliho Lagrena blues... a nebo snad něco, co zavánělo i country? Na začátek dobré a velice překvapující. Už od prvních vteřin bylo jasné, že celému koncertu bude dominovat (a také dominovala) kytara. Ne, že by ostatní spoluhráči nedostávali příležitost, ba naopak. Výbornými sólovými výstupy se blýskli všichni, tedy jak saxofonista Franck Wolf, který v první polovině nepustil z ruky tenora (naopak v druhé zase sopránku), bubeník Jean-Marc Robin a hráč na hammondky Jean-Yves Jung. Možná jen škoda, že přes hlasitou kytaru občas společné pasáže se saxofonem zanikaly. Druhým aspektem koncertu, který, přiznám se, mě osobně velice mile překvapil, byl Lagrenův smysl pro humor. Ať už to způsobil fakt, že kytarista hrál ve svém (jak říkal) velice oblíbeném městě a nebo to bylo z jiného důvodu, koncert zažil několik momentů, jež byly velice vtipné. A to ne jen okamžik, kdy Lagrene ladil asi tři minuty kytaru díky tomu, že natáhl nové struny na hotelu těsně před koncertem, za což si hlasitě nadával. Sledovat jeho veselé grimasy a pohyby při náročných a rychlých sólech bylo často hodně zajímavé a efektní a navíc tím jasně poukázal na to, že má mistr běh všech věcí zcela pod svojí kontrolou. Kromě toho prokázal i obrovský muzikantský nadhled v tom, jak do svých sól dokázal napasovat různé citace od Beethovenovy Elišky až po Tico Tico. Právě tyto aspekty rozhodly o tom, že byl koncert nakonec tak výjimečný. Bireliho hra je totiž občas značně komplikovaná, tradičně velice rychlá a diváka může po určité době začít i trochu nudit. To se ale včera večer ani v náznaku nestalo a je to dobře.

Večer byl dramaturgicky perfektně načasovaný a gradoval až do svého konce. Lagrene často střídal čistý a zkreslený zvuk, hrál si s efekty a zapojil i klidnější skladby (například jeho verzi Stelly by Starlight). Nutno se také zmínit i o jedné z nejoptimističtějších a nejveselejších jazzových skladeb vůbec – Mercy, Mercy, Mercy od Joe Zawinula, která se svým groovovým začátkem a tématem hraným dohromady se saxofonem vyzněla famózně. Na samotný závěr pak společně s Franckem Wolfem zazněla i pekelně rychlá verze jeho skladby Mouvements z dva roky starého stejnojmenného alba. A jako přídavek? To byste neuhádli. Stevie Wonder by byl opravdu potěšen, protože zazněla Isn´t she lovely.