Již dlouhá léta čekali fanoušci, zda se jméno Buddy Guy neobjeví na nějakém výlepu s avizovaným koncertem. Svátek hudby pro všechny bluesové nadšence tak nastal vcelku pozdě - ale přece. Kdo se dostavil do sálu kolem osmé hodiny večerní, kdy začínal hrát český bluesman Luboš Andršt se svou kapelou jako předskokan tak významnému hudebníkovi, lehce se zděsil, protože ve všech patrech Lucerny bylo mnoho stojících lidí natlačených vedle sebe nad sedícími. Viditelnost na pódium takřka nulová a velká obrazovka s projekcí bohužel chyběla. V sále bylo už v tu chvíli hodně velké teplo a vydýcháno. Koncert si jednoduše nikdo nechtěl nechat ujít.
Lucerna a zvuk je ožehavé téma stále a ani tentokrát honosný a tradicí opředený prostor této hudbě neseděl. Když v devět hodin večer nastoupila nejprve čtyřčlenná kapela - klávesista a hráč na hammondky Marty Sammon, baskytarista Orlando Wright, kytarista Ric Jaz Hall a bubeník Tim Awesome Austin jako The Damn Right Blues Band - představili hlavního aktéra večera a rovnou se pustili do hry. Kapela Buddymu po celou dobu koncertu utvářela velice komfortní prostředí. Vynikající hudebníci si vystřihli sóla, například druhý kytarista a klávesista dostali nejvíce prostoru, a doplňovali Buddyho vtípky, kterými byl koncert nabitý.
Buddy Guy prokázal, že věk je pouze pojem. Hbitě a velice rychle se pohyboval po pódiu s kytarou v ruce, na kterou hrál, a nezáleželo na tom, jestli na ni zrovna hraje klasickým způsobem, zuby, ručníkem, nebo za hlavou či pozadím. Všechny šprýmy zvládal obratně a potvrdil, že je jedním z nejlepších kytaristů vůbec.
Své skladby zvláště na samém začátku koncertu, jako byly starší Damn Right, I've Got the Blues nebo nejnovější Cognac z letošní velmi vydařené desky The Blues Is Alive and Well, zazněly celé a Buddy v nich nejvýrazněji ukázal své kytarové umění. Nicméně ještě větší prostor věnoval svému hlasu. Pěvecky je na tom Buddy výborně. Výšky vyzpíval s přehledem, kudrlinkami vyšperkoval refrény, jindy zase šeptal a bluesový feeling mu rozhodně nechyběl. Zněl opravdu jako z desky, svěže a jistě.
Přece jenom má Buddy za sebou už dlouhou a úspěšnou kariéru, a i když se jednalo o teprve první pražskou návštěvu, mohl si dovolit koncert odlehčit nejen svéráznými vtípky s kytarou, ale i krátkými hudebními vzpomínkami. Skladby svých kolegů převážně nedohrával do konce, ale vybíral si vždy úryvky známých hitů a zahrál nejznámější riffy. Hoochie Coochie Man odkazovala na jiného velikána blues Muddyho Waterse, svižná Boom Boom na Joe Lee Hookera, Sweet Sixteen na B. B. Kinga, který v roce 2011 navštívil také Prahu, a klasika Voodoo Child na kytarového mága Jimiho Hendrixe.
Energií nabitou atmosféru na chvilku uklidnila skladba Skin Deep, při které se na pódiu kromě kapely objevily ještě dvě mladé doprovodné zpěvačky. Slečny trochu nadneseně s andělskými hlasy se ke zpěvu Buddyho přidaly převážně v refrénu. Během koncertu došlo ale ještě na dva spíše nehudební nezapomenutelné okamžiky. Buddy měl uprostřed pódia připravené schůdky do hlediště a spolu s ochrankou se vydal celým sálem a při chůzi neustále hrál i zpíval a velice vřele zdravil sedící (poté, co se vydal mezi publikum už stojící) posluchače. Zastavil se na okamžik v různých částech sálu a například malého chlapce nechal zahrát na svou kytaru, přičemž mu držel na hmatníku akord.
Kapela nepřidávala žádnou píseň na závěr, ale nutno dodat, že koncert trval necelé dvě hodiny bez přestávky, takže Buddy ze sebe dostal opravdu maximum. Při poslední skladbě, když už kapela dohrávala pouze instrumentálně, se Buddy uctivě loučil s publikem a házel lidem trsátka, vyběhl k pódiu mladík s kytarou v ruce. Buddy ho vzápětí vyzval na pódium, kde mu kytaru podepsal. Rozhodně neopakovatelný zážitek nejen pro tohoto mladého hudebníka.
Buddy Guy publikum dojal, roztančil, rozesmál i nadchnul. Pro mnohé v publiku bylo jeho vystoupení koncertem roku, pro jiné splnění dávného snu. Potlesk, který se několikrát konal ve stoje, však nasvědčoval tomu, že si koncert užili opravdu všichni a i když by se jeho hudbě dařilo více v jiném prostoru, jednalo se o velký hudební večírek. Blues je stále živé a daří se mu dobře. A to především díky Buddymu!
