Avishai Cohen u nás vystupuje poměrně často, a tak cestou k hale Gong, kde koncert v půl desáté večer začínal, měl člověk procházející se mezi všemi stánky s langoši, kebaby, klobásami a haluškami pocit jakési příjemné, leč přeci jen relativně všední povinnosti. Pravdou ovšem je, že nový projekt Avishai Cohen's New York Division, se kterým Cohen vystupuje čerstvě jen několik týdnů a přivezl ho do České republiky vůbec poprvé, mohl napovědět, že to tentokrát bude trochu jiný Avishai, než na kterého jsme již roky zvyklí. Vtipnou ironií večera ovšem bylo, že nakonec nebyli šokováni celým koncertem jen diváci, ale zcela evidentně i hudebníci, kteří měli po posledním přídavku ve tváři výraz typu: "Vím, že za to můžu já, ale nechápu, co se na tom pódiu dělo." Naprosto jedinečná atmosféra, kterou z nemalé části vytvořili posluchači v sále, vyvrcholila závěrečných patnáct minut prakticky nepřetržitým standing ovation, které se v předních řadách podobalo (s nadsázkou řečeno) spíše menšímu davovému šílenství tak, jako na koncertech mladých Beatles kdysi v šedesátých letech. A to se na (takovémto) jazzu opravdu často nestává. Nemá smysl se rozepisovat o kvalitách aktérů či o skladbách a nebo jednotlivých sólech. Každá vteřina koncertu, možná trochu i proto, že byli hudebníci tlačeni omezeným časem, vyzněla plnohodnotně, překvapivě, svěže, energicky, ... (doplňte jakékoli další vhodné příslovce...).

Každý úder Dorovy paličky, zaslapování Cohenova kontrabasu, dotek trsátka struny Rosenwinkelovy kytary, tah snižce Davisova trombónu a stisknutí klapky Urcolaovy trubky či Hershkovitsovy klávesy hltali návštěvníci ve velkém a při sólech jednotlivých muzikantů se napětí v sále vzdouvalo, jako vlny rozbouřeného oceánu. Ty vlny, které v závěrečných přídavcích strhly z relativně klidných pozic na pódiu i samotné hudebníky a některé dokonce donutily k pódiovému tanci. Koncert Avishai Cohen's New York Division feat. všichni návštěvníci haly Gong skončil o patnáct minut později, než měl, a zanechal minimálně stejnou dobu tepovou frekvenci všech zúčastněných na hodnotách dosahovaných v cíli závodu na 400 m překážek.

Pro mě ovšem naprostým hřebem večera a do této chvíle společně s výše zmíněným koncertem i celého festivalu, bylo vystoupení americké zpěvačky a kytaristky Annie Clark, známější ovšem pod pseudonymem St. Vincent. Její hudba nebyla tento večer vlastně tak moc alternativní, její zpěv nebyl tak úderný a nebo zapamatovatelný, jako u jiných zpěvaček, které jsme do těchto chvil na Colours mohli slyšet, přesto ale výsledný dojem nechával všechny ostatní interprety, minimálně alespoň ty trochu příbuzné, daleko v pozadí. Energie, sebejistota a výraz místy balancující na, ale nikdy nepřekračující přes, hranici teatrálnosti, naprostá propracovanost, sehranost a připravenost každé skladby a to DOSLOVA do poslední noty, nevyčerpatelný sexappeal, který ovšem nenesl ani náznak prvoplánovosti, zběsilá, ale zcela funkční kytarová sóla,... To vše tvořené čtyřmi lidmi na pódiu, živými bicími, elektrickými kytarami, které ale málokdy zněly jako elektrická kytara, a všude v prostoru okolo toho syntezátory a hradby samplů, které málokdy zněly jako samply a s tím vším ostatním tvořili dokonale spojený a konzistentní mechanismus, takový, který jsme asi od nikoho z hudebníků hrajících na Colours elektroniku, ať už to slovo znamená cokoli, prozatím neslyšeli. A ať už je popis jejího výkonu "jako z jiné planety" sebevíce patetický, v tomto případě výsledný dojem asi nejde jinak charakterizovat. I kdyby Colours byly (a to naštěstí nejsou) jen o tomto koncertu, stačilo by to bohatě.

Údělem většího množství stage na festivalu je zcela logicky i kolidování některých dobrých koncertů. Ohlasy na koncert Kasabian byly ovšem nadšené a dle úvodních skladeb, které mohli ještě ti, kteří mířili na koncert Avishaie Cohena zaslechnout, zcela oprávněně. Stejný názor s nimi mimojiné sdílelo i několik desítek tisíc lidí pod hlavním pódiem.

José Gonzáles byl v pátek pasován do role jakéhosi protipólu k uvolněné energii výše zmíněných hudebníků, protože jeho (i s celou kapelou) velmi introvertní vystoupení sice dohnalo několik lidí i k slzám, ale rozhodně ne k potu způsobenému tancováním. Jeho výkon byl ale velmi kvalitní, ač o schopnosti utáhnout (navíc v denních hodinách) takto velkou stage a několik tisíc lidí k tomu, by se dalo polemizovat. 

Kromě jiného byl pátek i ve znamení world music, ať už to byl energický a instrumentálně strhující koncert africké kapely Abavuki, či Warsaw Village Bandu, tu a tam připomínající polskou verzi známé irské kapely Kíla. Velké ohlasy sklidily i koncerty z českých luhů a hájů, Bratři Ebenové a svérázná zpěvačka Mucha, na kterou se přišlo do poměrně malého prostoru před Radegast Music Stage podívat několik tisíc lidí.