Nyní se vrátil s novým projektem High Risk, kde obsadil, a konečně tak i ulovil (jak sám s vtipem poznamenal) fenomenálního bubeníka Marka Guilianu, jenž proslul po boku Avishaie Cohena či klavíristy Brada Mehldaua. Basy se chopil neméně schopný hudebník Jonathan Maron. Třešničkou na dortu v obsazení byl zástupce elektronické scény – DJ Shigeta.

Dave Douglas vyrazil do pražského Jazz Docku s novým projektem nazvaným High Risk. Ačkoli samotný takový koncept propojení živé a elektronické hudby již dnes ničím ojedinělý není, díky schopnému Shigetovi se v klubu rozjely hodně poutavé groovy, do nichž se zapojovala přesným způsobem rytmika. Samotný Dave Douglas jako kdyby se maličko snažil přiblížit svému acid jazzovému konkurentovi – Eriku Truffazovi, který podobné experimenty prováděl již v 90. Letech.

Přesto však jeho zvuk trubky je hřejivější, lascivnější a ne tolik agresivní jako Truffazův. Místy je to trochu na škodu, neboť trochu dravosti by mu prospělo. Zatímco Dave Douglas si vychutnával groovové tempo skladeb, DJ Shigeta měl co dělat, neboť všechny smyčky a šťavnaté zvuky musel stihnout zkoordinovat. Skoro by se dalo říci, že kolem všech svých zařízení tančil. Je pravda, že v tvorbě této zvukové koláže mu vypomáhal i basista Jonathan Maron, jenž tu a tam hrál i na klávesy. Přesto však Shigeta svým nasazením zaujal publikum zřejmě nejvíce.

Ocenit je rovněž i bubeníka Marka Guilianu, který nezapřel své technické dovednosti a jeho čisté a suché údery byly nektarem pro náročného posluchače. Guiliana si během večera vystřihl i několikrát sólo, což si převelice užíval. Je to zkrátka rozdíl, když se bubeník nebojí vystoupit z doprovodné role do role takřka sólové. Mark Guiliana je holt jeden z těch bubeníků, kteří bicí povýšili na rovnoprávný nástroj spolu se sólovými nástroji jako například kytara či klávesy.

Koncertní setlist se držel poměrně vyrovnaných groovů, takže možná při delším poslechu skladby již i trochu splývaly. Je pravda, že acid jazz je dnes již v podstatě takřka mrtvým žánrem, do nějž se nevrací ani již zmíněný Erik Truffaz. Proto tento koncept neukázal posluchačům zřejmě nic úplně revolučního, přesto si zaslouží ocenit pro neotřelost a chuť experimentovat. Podobné koncerty budou zřejmě čím dál častější, čím bude elektronická scéna rozvinutější, neboť jazzová fúze je stále jedním z nejoblíbenějších proudů a nic zatím nenaznačuje, že by se tento trend měl nějak významně měnit.