S úderem osmé hodiny, kdy už byl sál Divadla Archa skoro zaplněn, na pódium vystoupila mladá česká dvojice muzikantů, kteří si říkají Calm Season. Dvacetiminutový set představili cellistka Terezie Kovalová a kytarista Adam Vopička. Sympatická komorní atmosféra duu velmi slušela, Adam se také představil jako velmi dobrý zpěvák – skladbám včetně Silent Night (nejednalo se o koledu) nebo Make Them Happen vládl právě jeho hlas. Škoda jen, že si duo tolik zakládá na angličtině, v níž pak písně laděné do folku vyznívají tuctově.
John Mayall s kapelou vstoupili na pódium takřka vzápětí. Ihned na počátku kapela předvedla novější kousek Nothing To Do With Love z desky Tough. Kapela již při prvních tónech ukázala, že o technickou stránku skladeb nemusí mít posluchač strach. Nejenže si Mayall k sobě přizval skvělé tři muzikanty, ale i on od počátku nasadil laťku velmi vysoko. Pokračovalo se starší známou melodií All Your Love. Zde se Mayall více projevil jako zpěvák a ukázal, že hlasem stále pojme všechny tóny skladby. Navrch ještě přidal velký prožitek.
Další skladba započala v úderném rytmu, který strhl celou kapelu k ještě větší gradaci. Klávesová linka se střídala spolu s basovou a oživovala tak celou kompozici. Nechyběla ani So Many Roads, skladba Otise Rushe, ve které se ke slovu dostal texaský kytarista Rocky Athas. Zde si tónově zasprintoval na pražcích, s jistotou se nechával unášet plující melodií a obohacoval ji o jemné vstupy i přímá sóla. Během večera Mayall ještě několikrát nechal vystoupit do popředí stále usměvavého kytaristu, přičemž ostatní členové Johna spíše doprovázeli.
John Mayall jako skvělý klávesista a bravurní hráč na harmoniku
Nejen v písni California se Mayall představil jako skvělý hráč na harmoniku. Tóny tohoto nástroje zněly celým večerem čistě, svěže a rozdávaly energii celému vlnícímu se sálu. Mayall zvládal rychlé party, stejně tak dodával hraní teskné emoce a z harmoniky se stával první hlas. I když se zpěv v refrénu v tomto případě nevyrovnal nahrávce, potřebnou pomoc dodalo jedinečné pojetí Mayallovy syrové hry na harmoniku.
Nejvýrazněji kapela zakončila celý set. Ze skladby Room To Move, kdy zprvu odehráli známou část, vyčarovali novou prodlouženou verzi. Uprostřed se do ní začlenila improvizace, do které se postupně zapojila celá kapela. Hlavní sólo zde přebral dosud méně výrazný baskytarista Greg Rzab. Poté zabředl do dialogu, který vždy začínal Mayall buď předzpíváním melodie nebo ji předehrál na harmoniku. Basa pak přesně ty samé tóny zopakovala. Nakonec se Greg odtrhl a ještě si sebejistě užíval pozornosti, kterou zakončil několikavteřinovou verzí Smoke On The Water. Celé číslo zastřešoval měnící se rytmus v podání bubeníka Jaye Davenporta.
Celý večer John Mayall velmi přátelsky komunikoval s publikem, což vyvrcholilo na samém konci, kdy si podával ruce s fanoušky stojícími v prvních řadách. Prohlasil také, že důvodem, proč kapela jede tak vyčerpávající turné, je, že prostě rádi hrají blues. Poté svižně odběhl do zákulisí, kde však strávil jen několik chvil, protože si ho publikum znovu bouřlivě vytleskalo na pódium. Kratší přídavek však nepředčil předešlé bluesové běsnění muzikantů, ale příjemně zakončil celý koncert. Tedy jen pro některé posluchače. Mayall ihned po skončení vyšel a před sálem podepisoval on a jeho kapela vstupenky a alba.
Skupina hrála celých sto minut s neuvěřitelným nasazením a předávala publiku nejen energii, ale také utvářela nezapomenutelný hudební zážitek. Mayall s lehkostí všechny přesvědčil, že jeho písně mají stále co říci a že on jako britský skoro devětasedmdesátiletý bluesman umí vystřihnout pravé blues. Tentokrát se s nikým nedělil o pódium, jako tomu bylo v červenci minulého roku, kdy zahrál v Kongresovém centru před B. B. Kingem, což jeho vystoupení nesmírně prospělo. Zcela jasně se ukázalo, kdo je hlavní hvězdou večera, a nikdo ho nelimitoval v délce hraní. Co říci na závěr. Že by... tak za rok na shledanou znovu v Praze?