Slovo Kwoon evokuje anglické moon (měsíc) a v čínštině označuje školu bojových umění. Klid a magie versus vnitřní rozháranost. Tvorba Francouzů je jako boj protikladů, který vybublává na povrch a zase se noří do bezpečí beznaděje. A tak jako se v hlavě frontmana Sandyho Lavallarta rozehrávají dramaticky klenuté fabulace, pod střechou klubu kdesi na Praze 3 proběhl bohužel pro mnohé v tichosti jeden ze znamenitých koncertů letošních EuroConnections.

Pravda, oproti domácím předskokanům Kieslowski, kdy prostory koncertního sálu téměř zely prázdnotou, se před číslem Kwoon příchozí s dostatečným prostorem kolem sebe rozeseli jakž takž po celém hledišti. Pokud bychom ale publikum očistili od žvatlajících strejků a tetiček ze Žižkova, kteří si do Akropole evidentně chodí kapela-nekapela navzájem pravidelně vylívat svá srdíčka, byl by výsledný součet přítomných daleko nižší…

Buranští příslušníci českého občanství zkrátka znovu a zase předvedli, jak moc hudebně zainteresovaný národ jsme. A je mi líto jedinců, které jímavé epické příběhy ústy frontmana-vypravěče umlčely stejně jako mě. Ani jejich ryzí zájem o hudbu už nezachrání trapnost situace, kdy při instrumentální baladě Back from the Deep, sedící v magickém propojení s ostatními členy na pódiu, zvedne hlavu s tázavým Eh? ve tváři basák Yoann. Ale co trapnost, tu ať vezme čert. Co daleko víc zamrzí, že se tak dělo u jedné z mála skupin současnosti, pro niž je hudba posláním.

Od prvních tónů to vypadalo, jako kdyby pětice se svými nástroji srostla. Pekelně temným intrem ale Francouzi lehce zaskočili. Na první setkání s kapelou mnozí mohli jít spíše s očekáváním zasněných baladických skladeb. Na épéčku The Guillotine Show sice ubrali tichých pasáží a nasadili plnější zvuk, přesto mocný souzvuk čtyř kytar a ostrých bicích poněkud ofoukl.

Bubeník hrál prim po celou dobu vystoupení, řezal do nich ostošest, a dodal tak dramatickým zápletkám tu správnou akademičnost. Od šesté písně s názvem When the Flowers Were Singing mu kontrovala talentovaná cellistka Aluka Chimoto. Ještě než ale vzala do rukou cello, předvedla Čechům hru na iPad. O jaký virtuální hudební nástroj se jednalo, identifikovat coby nezáměrná ignorantka Applu nedokážu. Ústy laika však mohu konstatovat, že zvuk připomínal něco mezi meluzínou a hrou na skleničky.

Od strmě gradující písně Wark přes skladby jako Bird či známou I Lived on the Moon se hodinový příběh dobral krvavého rozuzlení. Zhruba desetiminutový singl dokázali Kwoon vystupňovat do takového bodu, že posluchače i sami sebe uvrhli do transu – frontman s basákem rezignovali na popruhy a tavili svoje kytary na zemi, bubeník naopak zasazoval ve stoje takové údery, že je až s podivem, že to jeho bicí vydržely. Jejich počínání jako by predikovalo příchod apokalypsy. Vize se naneštěstí nevyplnila, a Sandy tak mohl jako dík za přežití políbit svou kytaru.

Přes všudypřítomné štěbetání si Kwoon vysloužili v rámci možností bouřlivý potlesk. Publikum se ještě slušnou dobu dožadovalo přídavku, šestice se ovšem ze zákulisí vynořila jen s oznámením, že už opravdu musí skončit. I tak to byl díky výbornému zvuku nezapomenutelný zážitek.