Oslavu výročí patnácti let vzniku společnosti kytary.cz, která patří k nejvýznamnějším hudebním prodejcům v České republice, pojali organizátoři jak jinak než festivalovým dnem v Arše, kam k této příležitosti pozvali řadu zajímavých hostů. Již při výčtu tolika významných jmen jak z domácí, tak i zahraniční scény, se možná divák až podivoval, jak toto vše lze stihnout během jednoho večera.

Moderátor večera, Pavel Anděl, hned zkraje večera v 19 hodin upozornil, že první koncerty se uskuteční ne na velké scéně ale na drobném pódiu u vstupu do šaten. Zde po chvíli se představili nadějné kytarové talenty Petr Jungwirth a Jan Kysela. Oba mladí hudebníci předvedli ucházející výkony nejen po stránce improvizační, ale i písňové, které pravda představovaly spíše cover verze. Proč ne, dojem zanechali dobrý. Škoda snad, že nemohli hnedka vystoupit v hlavním sále, který tak hodinu zbytečně zahálel.

Katarzia - na vlastní nebezpečí

V osm hodin konečně měla odstartovat jedna z hlavních hvězd akce Kytaroví velikáni – mladá slovenská zpěvačka a kytaristka s uměleckým jménem Katarzia. Ta se hned na úvod představila tím, že se do Prahy přestěhovala za přítelem, ale nyní je už stejně s jiným. Zajímavé. Snad. Jak se záhy ukázalo, texty jejích písní patrně právě proto odpovídaly naivním blogískovým zamilovaným vyznáním náctiletých slečen, než profesionální písničkářky, kterou by člověk na podobné akci čekal. Její zařazení do programu Kytarových velikánů asi zůstane rovněž nevyřešenou záhadou rovnocennou Bermudskému trojúhelníku.

Její jednoduchý dvouakordový styl hry opravdu nebyl ničím zajímavý, což by tak ani u písničkářky nevadilo, pokud by uměla zpívat. Ovšem v momentech, kdy se Katarzia pustila do výšek, citlivější posluchač musel trpět. Až na pár skalních fanoušků si Katarzia mezi publikem moc sympatií nezískala, což podtrhl i přídavek, který jí ještě „vylobboval" Pavel Anděl. V něm odložila kytaru a zazpívala za jednoduchého doprovodu pouze loopů a několika klávesových tónů. Dojem z jejího vystoupení tak zůstal mírně řečeno rozpačitý a zůstává otázka, proč lepší kytaristé koncertovali do té doby v předsálí a Katarzia byla vyslána na velké pódium. No budiž.

Po této katarzi pokračovala opět prezentace mladých hudebníků v předsálí, tentokrát v podání Tomáše Holého a Jiřího Šoltyše. Prvně jmenovaný zaujal populárním a divácky vděčným stylem hry na kytaru – lap tap.

Hvězdou večera se stali Adam Rafferty a Michael Fix

V devět hodin večer nastoupily avizované hvězdy celého večera – kytaroví velikáni Adam Rafferty a Michael Fix. Po sólovém zahájení Adam Rafferty záhy ukázal své kytarové kvality, kdy hravým stylem s energií sobě vlastní si snadno získal pozornost publika, které mu začalo nadšeně vyjadřovat ovace. Showman každým coulem si s neuvěřitelnou lehkostí vyhrával s náročnými kytarovými riffy. Jeho agresivní a přesto promyšleně úderný styl byl zkrátka uchvacující. Tato koncertní část večera vygradovala, když ho po chvíli vystřídala další hvězda – australský hudebník Michael Fix, kterého na cajon doprovázel jeho syn, aby se nakonec sešli společně Rafferty a Fix na pódiu s originální cover verzí Mas Que Nada. Radost a uvolněnost z jejich hry byla nakažlivá a posluchač tak mohl jenom obdivovat nadání obou zkušených hudebníků. Bravo! Jejich energie a nezdolnost by patrně vydala na delší část programu, ale co nadělat... festival.

Po této radosti se už večer překlopil do pozdní části a pořadatele začal očividně tlačit čas. Jak jinak vysvětlit, že v krátké chvíli nastoupila takřka bez nazvučení populární česká skupina Hentai Corporation, jejíž program trval překvapivě pouhou čtvrt hodinu. O nazvučení by se dalo mluvit déle, dostatečně vysvětlující by mohl být komentář několika posluchačů v mé blízkosti, kteří kapelu neznali a ptali se, jakou řečí zpěvák vládne... Bohužel to, co vycházelo od pódia, nebylo nic než klasická zvuková koule, která maximálně tak ohlušovala uši diváků. Škoda, toto si Hentaiové určitě nezasloužili.

Ne vždy se vyplatí kytarová megalomanie

Po jejich krátkém vystoupení tempo pořadatelů ještě zrychlilo a najednou se zjevil na pódiu Michal Pavlíček se svým klasickým triem Miloš Meier na bicí a Martin Ivan na basu. Toto uskupení doplnil již skoro pravidelný člen na klávesy – Michael Nejtek, známý ze své kapely NTS trio.

Michal Pavlíček si s sebou přivedl i řadu hostů, mimo jiné zpěváka Tomáše Hajíčka a kytaristy Jardu Gabriela a Ronyho Janečka. Explozivní skladbou Firestarter (od skupiny Prodigy) tak odstartoval svůj set s třemi kytarami. A ačkoli všichni tři hráli naprosto skvěle – excelentně se předvedl mladičký talent Rony Janeček, tak zvuková stránka věci už byla podstatně horší. Ne nadarmo se říká, že problém kytarových kapel jsou kytary. Michal Pavlíček sice po první skladbě nasadil již rozumnější fláky od své bývalé skupiny Big Heads, v krátkém čase se však očividně snažil představit co nejvíce svých projektů, což působilo značně udýchaným dojmem. Po bigheadsové části si vzal do ruky akustickou kytaru a doprovodil ve dvou písních dalšího hosta – zpěvačku Moniku Načevu. Tato část patřila k jednomu z nejpovedenějších kousků večera.

Už během „načevovské" pasáže se chystal Radim Hladík se skupinou Blue Effect také ukázat své kvality. Spolu s Honzou Křížkem v zhruba dvacetiminutové části vsadili na osvědčené písně, došlo ale překvapivě i na cover verzi Little Wing od Jimiho Hendrixe. Po ní se ke kapele připojil navrátivší se Michal Pavlíček a večer tak začal gradovat. Během této poslední partie bohužel oba kytaristé již ztráceli soudnost, kdy přizvali postupně všechny dosavadní hosty a v jednu chvíli na pódiu bylo dokonce pět kytar – což v písních jako Ó hory od Stromboli zabilo jakoukoli emoci. Tomáš Hájíček, který tuto píseň už s Pavlíčkem dříve hrál se očividně pěvecky trápil, naopak překvapil skvělým hlasem Radek Škarohlíd, neboť se dokázal čokovsky přiblížit nejvíce originálu. Když pak nasadil celý kytarový ansáml ještě i píseň Zubatá od Pražského Výběru, byl zvuk už v sále takřka neuchopitelný a rozplizlý, což znemožňovalo jakýkoli zážitek. S vyčerpaným publikem se následně ještě rozloučili hudebníci skladbou Whole Lotta Love, což vyznělo už poněkud násilně.

Kritizovat se zkrátka dá zbytečná megalomanie stihnout za každou cenu všechno. Méně je někdy opravdu více, než se pokusit do diváků narvat co nejvíce hudby v tak krátkém čase. Je nutno ocenit, že se povedlo sezvat tolik dobrých hudebníků, bohužel výsledný frmol, kdy se hudebníci na pódiu měnili rychleji, než se dalo takřka pobírat, potěchu z poslechu značně snížil. Škoda promarněné hodiny na hlavním pódiu, kdy museli diváci bezcílně čekat a přeci jen, na kytarové talenty do předsálí se všichni z kapacitních důvodů nedostali. Navíc přizvání zpěvačky Katarzie mezi tolik legend působilo rovněž zvláštně, když se tento čas dal věnovat jiným přítomným hudebníkům.

Podívejte se na fotogalerii z koncertu

Kytaroví velikáni by byli dobře pojatá akce, kdyby se program možná rozčlenil do dvou dnů. Takto si posluchač odnesl uchvátaně únavný dojem z takřka šestihodinového stání v Arše, což je opravdu lidsky neúnosné. Samostatnou kapitolou byl zvuk, u něhož je škoda, že mu nebyla věnovaná patřičná pozornost. Není to poprvé, co se zvukově v Arše něco nepovedlo a možná je na čase si připustit zvukové možnosti tohoto prostoru. Pro pět rockových kytaristů na jednom pódiu zde totiž bohužel, i přes jejich nesporné kvality, místo není.

Snad tedy při příštím výročí znovu, jinak a lépe. Za Adama Raffertyho a Michaela Fixe ovšem nezbývá než pořadatelům poděkovat, neboť to byl jedinečný hudební zážitek.