17.11.2019 21:19

Lizz Wright zahájila Blues Alive 2019 Doporučeno

Třídenní oslava "dvanáctky", šumperský festival Blues Alive, vkročil svým čtyřiadvacátým ročníkem na práh významného jubilea. Zatímco minulý ročník byl poznamenaný jedním z nejlepších programů poslední půldekády a euforií z pár hodin čerstvého příslibu prestižní ceny Keeping the Blues Alive, ten letošní dával ve vzduchu cítit klidnější tempo a pokoru k udělenému ocenění.

Právě trofej si organizační jádro, dramaturg Ondřej Bezr a book manager Štěpán Suchochleb, převzali v lednu přímo v Memphisu. Amerikou vzdaný hold není jen pomyslnou pečetí kvality, která od ledna zdobí festivalové logo, ale především je potvrzením, že Blues Alive není pouhé poplácávání po tuzemském žánrovém rameni. V Šumperku se prostě věci umí dělat na úrovni, která je v mezinárodním klání schopná předběhnout třeba i tu chicagskou. A dubnová nadílka v podobě čtenářské ceny polského čtvrtletníku Twój Blues za nejlepší světovou událost, stejně jako čerstvé členství v České asociaci festivalů, jsou za takovým sdělením jasnou tečkou.

Jarní závan čerstvého žánrového větru, pravidelná soutěžní přehlídka Blues Aperitiv, svěřila již podruhé v řadě úvodník do rukou jejích slovenských vítězů, kapely Kiero Grande. Domácí scénou opakovaně vyznamenané trio s maďarskými kořeny, hlasící se k Hendrixově odkazu, ale třeba i k současné energii amerických Rival Sons, jsou toho příkladem.

Další bratr v blues, košický solitér Tony Bigmouth Pearson, svým podmanivým hlasem uhranul letošní porotu březnového klání natolik, že mu odpustila klasický iniciační rituál ve foyer kulturního domu. Štefanu Uhriňákovi, skrývajícímu se z části za příjmením svých amerických příbuzných, kterým coby patnáctiletý vděčil koupí kytary za život určující impulz, tak bylo uděleno privilegium stát rovnou na velkém pódiu. I toho mi nebylo dopřáno vidět. O nástrahách železnice ale už toho v bluesovém světě bylo napsáno a zazpíváno spoustu. Budiž snad útěchou, že první zmínění večer nejen zahájili, ale tvořili též fortelný základ jeho posledního slova, tradičního jamu v pivnici Holba, zasvěceným známější pod jménem "U Dřevařů".

Lizz Wright přicházela na pódium s výlučně pánským doprovodem a příslibem zážitku. V České republice nebyla poprvé, divák ji měl šanci zahlédnout už na pražských Strunách podzimu. Moravskou metropoli pak poctí květnovou návštěvou, kde na JazzFestBrno vystoupí společně s tamější filharmonií a rytmickou sekcí tvořenou československými hudebníky. Právě plynulá plavba mezi žánry je s jejím jménem často skloňována. Únik škatulkám však nebyl tím, co čtvrteční koncert americké zpěvačky apriorně definovalo. Patricijská noblesa, klid a evidentní zaujetí pro věc je onou tajnou přísadou devětatřicelité rodačky z Georgie.

 

 

Lizz Wright zpívá především pro sebe a nebojí se to přiznat. Právě absence jakékoliv podbízivé manýry, která nechává vyniknout samotné podstatě jejího hlasového projevu, je onou tajnou přísadou, díky níž se v šumperských kuloárech posléze špitalo o nejsilnějším zážitku ročníku. Důkazem budiž i další tah dylanovského střihu, to když při baladické Grace z eponymního alba zamířila ke klavíru a zpívala zády k publiku i mimo zorné pole doprovodu, v jehož hudebním projevu i samotných gestech se zračila čirá úcta k hlavní interpretce. V tomto nazírání setrvala několik písní, aniž by s publikem ztratila pouto. Její hluboký hlas byl totiž dostatečným pojivem.

Člen bluesové kamarily, levoruký kytarista Doyle Bramhall II, potěšil zejména znalce žánru a vytříbeného umění stát po boku mocných, ať už v zadýchaných studiích či ve stínu, které na pódiu vrhá hlava kapely. Čtvrteční večer se zhostil českému fanouškovi doposud neznámé role frontmana. Padesátník z Dallasu nehodlal nikomu nic dokazovat, vědom si rodinného dědictví a zářezů na sidemanské pažbě přišel, hrál a zakouřené brýle při tom z nosu nesundal. Jeho bluesrockovou nálož a kamenný výraz pak ocenili zejména ti, kteří přes rockerskou clonu dohlédli na výčet jeho profesních úspěchů. Kde by totiž jinak ona samozvaná zarputilost působila jako nicneříkající póza, u hráče Bramhallových kvalit je vlastně klukovským gestem, zdviženým prostředníčkem, jímž dává najevo radost ze znovunabyté záře hlavního reflektoru. Závěrečný cover od The Stooges I Wanna Be Your Dog tomu budiž důkazem.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

To až ležérní a švýcarsky přesné pohupování nohy za klávesami sedící Marcii Ball přivedl čtvrteční publikum k zaslouženému tanci. Přitom pro ni spíše netypický look blazeované dámy sám o sobě tušit skvělé zábavě nedal. Až absolutní jistota, lehkost gest, nadhled a vtipné texty zabalené do rytmu boogie-woogie nenechali chodidla mnohých v sále v klidu. Vděčný rock'n'rollový formát volí nemálo umělců napříč věkovými kategoriemi, silná osobnost sedmdesátileté mnohonásobné laureátky Blues Music Awards a několikanásobné nominantky slavnějších Grammy obohatila společně s bavičským umem zbytku spoluhráčů původní taneční zábavu všeobjímající kvalitou. Hudba Marcie Ball tak nebyla pouhou stafáží k rozvlněným bokům natěšeného posluchačstva, ale inteligentní hrou se slovy, černobílými klapkami a stejnobarevným mikádem poslední umělkyně večera.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že jste zadali všechny požadované informace označené hvězdičkou (*). HTML kód není povolen.