Večer s Herbiem Hancockem byl jako oblet zeměkoule. Uměl se připomenout nejznámějšími skladbami ze 70. let, kdy se proslavil albem Headhunters, zároveň volil repertoár i s ohledem na své aktuální spoluhráče. Těmi jsou kytarista Lionel Loueke, který místy hrál a zpíval jako tradiční africký hudebník, dále pak basista Lionel Genus, bubeník Justin Tyson a flétnistka Elena Pinderhughes. Tu pražskému publiku představil jako představitelku nové jazzové generace, která jde v jeho šlépějích. A Elena opravdu zaujala čistou hrou, lahodným flétnovým zvukem i odvážnými improvizacemi. Navíc se v několika skladbách představila i jako vokalistka.

Až dosud jsem si žádnou Hancockovu sestavu neuměl představit bez saxofonu. Elena Pinderhughes byla ale živým důkazem akustické podstaty Hancockovy hudby, přestože on sám se rád obklopuje i elektronickými nástroji. Ty na koncertu vedle samotného Mistra reprezentoval i kytarista Lionel Loueke. Jeho nástroj byl digitálně spřažen s bankou dalších zvuků, které umně ovládal. Kromě kytarových rejstříků tak jeho kytara vyluzovala moogovské rejstříky, chvílemi pak varhany a občas mňoukala jako kočka. Vrcholem zmatení rolí bylo, když Hancock na příruční syntetizér ve stoje hrál jako kytarista a kytarista Lionel Loueke mu odpovídal klávesovými zvuky. Dalším hrdinou večera byl basista s asijskými rysy Lionel Genus. Ten se většinu času držel v doprovodné roli, když ale nastal jeho okamžik, vytasil se basovým sólem, které bylo srovnatelné s výkony již nežijícího nestora elektrické basy Jaca Pastoria. Spolehlivou oporou všem uvedeným sólistům byl mladý bubeník Justin Tyson, který na bicí předvedl několik sól hodných jeho slavnějšího jmenovce - boxera Mika Tysona.

K podstatě klavírní hry Herbieho Hancocka je možno říci, že s postupujícími léty je čím dál agresivnější. Ve vrcholných okamžicích se svým temperamentem choval jako free jazzový mág Cecil Taylor. Na rozdíl od něj ale Herbie ví, kdy se z abstraktních poloh zase vrátit zpět na zem, a tím udržet kontakt s širším publikem. Jeho harmonická košatost spolu s expresívním stylem tvoří výbušnou směs, která posluchače nenechává chladnými. Herbie umí „tahat za uši", každé jeho sólo začíná skoro banálními tóny, které ovšem brzy zahustí a přetaví do ohromujícího vyústění. Hancockovy improvizace na světě studují stovky klavíristů, a přestože se mu přibližují, on zatím stále zůstává nedostižným originálem. Svým způsobem je to kouzelník, který i z pomyslného trusu dokáže uplést bič. Herbie systematicky pracuje s disonancí, nikde ale nedospěje k dekadenci. A to z něj dělá legendu ještě zaživa.

Když jsem se podíval na jeho podzimní cestovní plány, zděsil jsem se. Herbie opravdu nelení a od září kosí jednu evropskou metropoli za druhou. Jeho turné končí až v prosinci, kdy se přesouvá do USA, odkud svoji hudbu rozšířil do celého světa. Je až k nevíře, že muž tohoto věku vystupuje obden ve vzdálených městech a není na něm znát ani stopa námahy. S pražským publikem se Hancock rozloučil svým velehitem Chameleon, kdy přiměl i jinak ukázněné publikum k vokální účasti. Byl to velký svátek hudby a doufejme, že nebyl u nás naposled.