Již po šesté hodině večerní se začaly v okolí pražského výstaviště srocovat zástupy lidí, které kráčely k Incheba aréně. Zde se začala před turnikety tvořit řada, jež byla tvořena nedočkavými fanoušky amerických OneRepublic. Krátce před sedmou hodinou, když už byli diváci vpuštěni do haly, bylo uvnitř okolo tisíce a půl návštěvníků. Většinou hned zamířili k jednomu z mála stánků s občerstvením a poté hned k červeně osvícenému pódiu, přes nějž byl ale zatím spuštěn závěs. O půl hodiny později byla zaplněna půlka arény a těsně před osmou byla hala již takřka zcela zaplněna. Dalo by se odhadnout, že se zde natěsnalo okolo deseti tisíc posluchačů, kteří začali s blížící se osmou hodinou pískat, a všemožně vyvolávat kapelu.
Když tedy konečně utichla hudba z repráků, která měla zabavit nedočkavé publikum, s nastálým tichem vešel na podium chlapík v riflích a košili s kytarou v ruce. Tento sympaťák nebyl nikdo jiný než předskokan hlavních hvězd, James Walsh. Sotva došel k mikrofonu, hned začal hrát na kytaru a do toho zpívat. Jednalo se o poměrně pohodovou poslechovou tvorbu, jež sice vyloženě nenadchla, a přímo neurazila, publikum ji ale docela přijalo. První tři písničky se mu dařilo si držet pozornost diváků a dokonce je postupně burcovat k tleskání do rytmu. Nicméně s dalšími skladbami se ukázalo, že většina skladeb je na jedno brdo, a tak se mu dařilo pomalu ztrácet pozornost lidí v hale.
Dojem toho, že se moc nehodí jako předskokan poměrně velkého koncertu, ale spíš jako hudebník do malého klubu, na chvíli zachránila cover verze písničky Hit Me Baby One More Time od Britney Spears, kterou si prozpěvovala větší část publika, a za níž právem sklidil největší aplaus. Okolo půl deváté James Walsh nakonec oznámil, že zahraje poslední písničku, za což mu publikum darovalo potlesk, a pomalu jej vyprovodilo s tleskáním z pódia.
Po předskokanovi se na pódiu roztáhl velký závěs, který zakrýval scénu za ním, a na němž se promítalo logo alba Native. S přibývajícími minutami byli fanoušci kapely více a více natěšení a začali se pomalu dožadovat jejich vystoupení. Úderem deváté hodiny se ztlumila světla v hale a všechny oči se upíraly na onen závěs, který byl prosvícen reflektory, a na němž šly vidět siluety členů kapely. Hned na to se ozvaly tóny první skladby Light It Up, kterou odehráli schovaní do třičtvrtin písničky za závěsem, jenž poté spadl na zem, a odkryl celou scénu, kterou tvořili muzikanti a jejich nástroje, reflektory a menší led obrazovka.
Prohlédněte si také fotogalerii z koncertu OneRepublic !
Po intru s Light It Up se ozvalo violoncello, ohlásilo jeden z největších hitů kapely, píseň Secrets. Ihned po začátku této skladby se ozvalo poměrně početné publikum, které OneRepublicy doprovodilo svým zpěvem. Po dohrání se poté na obrazovce promítl dětský sbor, jenž nazpíval úvod k další písničce, kterou byl rovněž úspěšný hit, All The Right Moves. Ten ještě víc přivedl fanoušky do euforie. Nutno podotknout, že zahájit koncert dvěma úspěšnými hity, byl dobrý tah, jelikož si takto rozehřáli publikum, které se dostalo do varu již zkraje. Tečkou za tímto skvělým startem byla klasická věta všech zahraničních interpretů: „Hello Praha!“.
Další skladbou, která se rozléhala halou, byla chytlavá písnička z nového alba, What You Wanted. Po tomto kousku se kytary chopil frontman skupiny, Ryan Tedder, aby začal hrát akusticky Stop and Stare. V docela klidné atmosféře se ozývaly výkřiky burácejících náctiletých fanynek a jejich vzkaz zněl: „I Love You!“ Po akustickém úvodu skladby se postupně přidal i zbytek kapely a podtrhl kouzlo tohoto hitu. Stop and Stare bylo vystřídáno úspěšnou novinkou z posledního alba, kterou je Something I Need. Tato pecka rozhýbala snad úplně každého v aréně a ukázala, že i na hudbu OneRepublicu se dá skákat.
Jako další přišlo na řadu Apologize, jíž Tedder odehrál na piáno, které zářilo, a postupně měnilo barvy. Během této skladby začala kapela pomalu měnit text, až z toho vznikl kousek písničky Same Love od Macklemora a poté Cry Me a River od Justina Timberlaka. Za tento drobný mix si vysloužili opět neskutečný aplaus. Po klidné Apologize začala ještě klidnější Preacher, jíž střídala Come Home, u níž se za zády hudebníků na plátně promítaly obrázky Prahy. Po tomto pomalejším setu se kytary opět chopil frontman a pomalu si rozpumpoval publikum španělskými rytmy. Když už bylo publikum dostatečně ve varu, začala kapela hrát, i když všichni čekali tuto skladbu až jako poslední, svůj současný největší hit Counting Stars. U tohoto singlu zpěvák nemusel ani moc zpívat, protože by to za něj odzpívali fanoušci, kteří ho věrně doprovodili.
Od tohoto momentu už se dal očekávat blížící se konec koncertu. Než se tak však stalo, vyřádila se kapela u vlastní verze skladby I Got a Woman od Raye Charlese, kterou načali s piánem, a poté ji dohráli v rockovějším kabátu. Další hitovkou, jež zazněla před koncem, byla Good Life, u které se náročnějšímu divákovi musely stavět vlasy hrůzou, jak byla ozvučena, respektive přebasovaná. Poslední skladbou základní části koncertu byla I lived, která rozhýbala opět celou halu. Poté se kapela s diváky rozloučila, ale jak už to tak bývá, stačilo párkrát písknout a křiknout a celá sestava byla zpět na scéně.
Jako první přídavek byla zvolena úspěšná hitovka Feel Again, ta začala promítáním krátkého videa z Afriky, kde se využily peníze, které byly vydělány právě touto skladbou. Druhým přídavkem byla akustická verze písničky Life In Color a třetím a zároveň úplně posledním kouskem večera byl hit If I Lose Myself, který si museli prozpěvovat opět úplně všichni. Celý koncert vyvrcholil okolo půl desáté sprchou konfet.Když to vezmeme kolem dokola, tak se jednalo o dobrý kulturní zážitek, na němž se nedají najít snad žádné výrazné mouchy. Jednalo se o skvělou propagaci nového alba, z něhož zazněly snad všechny skladby, až na pár, které byly nahrazeny zaručenými hity ze starších alb.
Samotní OneRepublic si určitě zaslouží pochvalu za hudební výkon, který se značně blížil studiové verzi desky, a obzlášť zpěvák, Ryan Tedder, si zaslouží pochvalu za energii, kterou vyzařoval mezi fanoušky a za to, že je evidentně hlavním tahounem kapely, který vše řídí. Kapele by se dala vytknout slabší komunikace s publikem, ze strany zbylých členů skupiny, dále by se dalo vytknout závěrečné nepředstavení jednotlivých členů a samotná délka koncertu, který mohl být delší. Co však tyto nepříliš významné nedostatky vykompenzuje, je to, že si kapela pro své koncerty volí středně velké haly, které je schopná zaplnit a zabavit, čímž se celkový dojem pouze podtrhuje, jelikož ve velkých halách by určitě prozatím nedokázala navodit takovou atmosféru, jako to je v případě těchto menších hal.
