Jeden z nejmladších tuzemských festivalů i ve svém třetím seriálovém dílu následoval zaběhlou tradici dvou žánrově tematických večerů – tanečního pátku a sobotních kytar. Utříděný program byl ale pro dramaturgy akce spíše prohrou než laskavostí pro návštěvníky. Potvrdil to především první hlavní den festivalu, kdy své sety za sebou v krátkém časovém sledu odehráli Booka Shade, Gorillaz Sound System a vzkříšený Fatboy Slim. Přestože měla jmenovaná vystoupení prakticky totožný scénář (útržek známého songu uvádějící několikaminutové monotónní tuc, tuc), jistě by nezapadla tolik, kdyby se proložila zvukem kytar. A vrchol sobotního programu naznačuje, že zamíchání kartami by zafungovat mohlo.

Když se totiž za sebe seřadí horkokrevní Švédové Mando Diao, exhibicionisté Nightwork a ostře elektroničtí The Bloody Beetroots DJ Set, těžko se stane, že se zpruzeně odporoučíte do stanu kvůli otravným opakujícím se beatům. V případě Seveřanů by ovšem leckdo zatoužil vidět show, jakou před zraky tisíců dychtivých tváří předvedli, ještě jednou.

Neotřelé, leč snadno zapamatovatelné melodie, silné refrény a mocný zdvojený vokál. Své zbraně drží parta kolem zakladatelů Björna Dixgårda a Gustafa Noréna pevně ve svých rukou a jejich potenciál dokáží vyždímat na maximum i naživo. Mando Diao nepotřebují podpůrné efektní projekce, nepotřebují upozorňovat jednoduchými hesly, v čele s nadužívaným fuck, jak to činili The Prodigy na Rock for People (s kontraproduktivním účinkem). Když ale člověk slyší (a vidí), s jak upřímným zápalem se indie rockeři vrhají do refrénu Long Before Rock´n´Roll nebo Down in the Past, prostě jim to uvěřit musí. A že dotyčných bylo požehnaně.

Zřetelných chorusů si elegáni v černých kvádrech užívali dosytosti – z pěti studiových alb připomněli příznivcům své stěžejní hity a mandodiaovským neználkům zase dali k náslechu skupinové best of. Hned v úvodu třeba zazněla z úst Gustafa You Can´t Steal My Love, kterou s emociálností sobě vlastní ještě více zpoetizoval prodloužením baladického jamu před závěrečným refrénem.

Premiérou pro české obecenstvo byly oproti poslednímu vystoupení na Colours od Ostrava v roce 2007 skladby z aktuální studiovky Give Me Fire. Za tři roky si však tuzemští vyznavači této indie společnosti vštěpili do hlavy slova Gloriy či Mean Street tak bravurně, že se nad burácejícím davem nestačil Björn podivovat.

Ještě před závěrečnou vypalovačkou Dance With Somebody vyjádřil Norén lítost nad oběťmi syrského režimu a věnoval jim svou píseň. To u dvojice skrývající svou identitu za maskami Venom šly city stranou.

Přišli, zahráli, zmanipulovali. V případě projektu The Bloody Beetroots DJ Set nešlo o publikum takových rozměrů, jako u Mando Diao, nebo dokonce Nightwork. Nic takového se ani nečekalo. Úmysly, jež lze s nadsázkou považovat za škodolibé, však zrealizovalo duo s více než uspokojivým výsledkem. Přesně dle Rifovy filozofie: „Anarchie je způsob, jak se osvobodit od dnešní štiplavé doby," cituje na svých stránkách. Pořádek bez vlády je to pravé označení pro masu lidí utrženou ze řetězu. Neonové paprsky kmitající v rytmu řezavého elektra Cornelia a dalších opulentních setů tak třídenní hudební maraton uzavřely patřičným večírkem, na který budou návštěvníci Open Air Festivalu 2012 ještě dlouho vzpomínat.

Poslední den patřil také českým želízkům tuzemské hudební scény. Vskutku důstojnou performanci zinscenovalo experimentální folkové kvarteto Please The Trees. I pro tuto akci spojilo síly se seniorským sborem Elpida, tentokrát naposledy. Jeho členky v dramatičtějších pasážích pěly doslova jako o život, v těch pozvolnějších zase vyplnily pozadí houpavých kytar melancholickým chorálem. Své kluky pak na závěr podpořily v hledišti, jež o pár minut dříve pokosil rozdováděný frontman Václav Havelka kabelem od mikrofonu.

Obstáli světoví headlineři v čele s Fatboy Slim i první den festivalu? Čtěte reportáž z pátečního programu

Starší generaci muzikantů zastoupil za všechny například Ivan Mládek. Kulturní pásmo, zahrnující mimo notoricky známé hity i historky a vtipy legendární Lenky Plačkové a jakési Libuny, přitáhlo na několik stovek diváků. To mladí hudební nadšenci se zase rozmělnili mezi Staropramen Cool Grep Stageí a pódiem na Busu. V pomyslném souboji o návštěvníky se tu v půl deváté utkali Mandrage a nezvykle povadlí Charlie Straight. Ano, bubnování Alberta Černého během gradující skladby Something New, konfety a frontmanův znakařský plavecký styl skrze hladinu rukou – nic nechybělo. Při přednesu písní se však vytratil drive a kapela jako by se do euforie nutila.

Ve výčtu atraktivních jmen sobotního programu už zbývá pouze písničkářka Amy MacDonaldová. Souběžně s jejím koncertem pro vás připravovala redakce MusicWeb.cz rozhovor s Charlie Straight, a tudíž nemohla být u jejího vystoupení. Proslýchá se ovšem, že po nadstandardním zájmu ze strany médií i příznivců by se skotská muzikantka ráda do Česka vrátila sólově.

Třetí ročník Open Air Festivalu je nyní minulostí. Někteří headlineři se bohužel až příliš spolehli na pozlátko spojené s jejich jménem, a očekávání fanoušků tak nenaplnili. Přesto může být Open Air Festival 2012 na sebe pyšný. Proběhl totiž tak, jak černé na bílém sliboval. A to se v posledních třech měsících velkých festivalových pádů cení.