Hned po otevření prostor kolem půl šesté večer se do klubu začínají pomalu sunout první natěšenci. Brzký start je zapříčiněn tím, že klub Roxy musí po desáté večer dodržovat večerku. To se díky rozvášněnému publiku stejně nepodaří, ale nepředbíhejme událostem. První fanoušci plní šatny batohy a břicha pivem a již hodinu před začátkem prvního vystoupení vyčkávají pod podiem. Nálada je fantastická; přátelská a zdravě napjatá. Skoro by se nechtělo věřit, že byl klub už před otevřením beznadějně vyprodán. Atmosféru dokresluje designově výborně zvládnuté Roxy – klub, kterému nic nechybí.
Do stále ještě poloprázdných prostor přichází, přesně na čas, australští Northlane. S jejich příchodem se poklidný ráj mění v metalové peklo – a to v tom nejlepším smyslu slova. Otevírají svůj set písní Genesis a vůbec se nezdá, že by jim menší počet lidí nějak kazil náladu či vystoupení. Okamžitě se rozjíždí větrníky moshe, které cítím snad až na balkon. Při skladbě Masquerade už hoří celý kotel, který i přes svou energii nese všechny známky přátelství. Všichni se navzájem zvedají a poplácávají po ramenou, aby se pak zase ponořili do smršti coru. Přesně tak, jak to má být. Set, nebo možná by bylo vhodnější říct setík, bohužel k všeobecné nespokojenosti končí už po nějakých 25 minutách. Své představení ale ještě Northlane stíhají zakončit trackem Dispossesion, při kterém se poprvé rozestoupily davy na wall of death. Svůj čas na podiu Australané využili na sto procent. Novopečený zpěvák Marcus Bridge se ukázal jako dobrá volba, jen místy mi příliš neseděly jeho čisťáky, které by možná nemusely být tak přehnaně vysoké.
Další na stage přicházejí Carnifex. Začínají ještě dříve, než jim ukládá program, ale to samozřejmě nikomu z čekajících nevadí. Před šatnami i bary se začínají tvořit první fronty a poprvé se začíná projevovat naprostá vyprodanost klubu. Kapela svůj set začíná očekávaně ztvrda a udržuje tak kotel pod podiem. Bohužel jsem se společně s mnoha jinými zasekl ve frontě do šaten, a tak mi část jejich koncertu utekla, ale díky výbornému ozvučení téměř všech prostor mi alespoň z hudby neuniklo nic. Všichni, kteří tu čekají se mnou, natahují krky směrem ke Carnifex, aby se jich co nejvíce nabažili. I toto vystoupení končí, zdá se, v polovině. Ale program je neúprosný a v backstage se již připravuje další peklo.
Je vidět, na koho se přišli fanoušci podívat. Heaven Shall Burn rozhodně nejsou jen „druhou kapelou“. Jsou bezpochyby jedním z headlinerů večera a Roxy podle toho taky vypadá. Už 20 minut před jejich příchodem se tlačenice rozšířila do všech místností a pod podiem je narváno k prasknutí. Po celkem dlouhém tichu to konečně přichází. Je zhasnuto. Davy se opět rozestupují (ještě před příchodem kapely!) a za hlasitého potlesku jsou Heaven Shall Burn konečně tu. S prvními agresivními záběry do kytar se dva pokřikující světy sráží a začíná další inferno. Vynikající práce s publikem a bezkonkurenční světelná show jen podtrhují snad bezchybné vystoupení. V euforii se rozhlížím kolem a jsem potěšen tím, jak silně zastoupena je tu nastupující generace metalistů.
Při druhé písni se roztáčí circle pit, energie sálá ze všech stran a já jen lituji, že si nemám kam schovat zápisník, abych se mohl jít připojit. Nad rozběsněným davem se pohupuje růžová nafukovací kytara budíc tak na propocených obličejích široké úsměvy. Při písni Black Tears už začíná být horko k nevydržení a wall of death se staví snad při každé skladbě. Jediné, co mě mrzelo, byla naústupnost sekuritky stojící mezi podiem a lidem. Nedovolili jediný stage dive, a když se pak jednomu borci podařilo na stage prorvat, za všeobecného potlesku s sebou vzal i jeden z odposlechů. Kdybych měl vybrat vrchol vystoupení, byl bych v koncích, všechny písně byly totiž precizně zvládnuté a zpod podia podporované bitevní vřavou. Poznámky mám tak rozpité potem, že nevím, jestli byla show uzavřena písní Endzeit nebo Like Gods Among Mortals, ale záleží na tom? Zpěvák Marcus Bischoff na úplný konec skáče z podia, kapela opouští stage s bouřlivým potleskem a parket se na chvíli klidní.
Když jsem si chvíli před začátkem vystoupení Parkway Drive neuváženě odešel pro pivo, už jsem se neměl šanci prodrat na svou rozhlednu. Masa lidí je prostě masa lidí a všichni chtějí co nejlépe vidět. Usazuji se tedy přímo na jednom z barů, odkud je nečekaně také velmi dobře vidět na vše, co se děje dole. Parkway Drive přichází s drobným zpožděním a vítá je, místo růžové kytary, růžový delfín. Ten nás bude za postupného vyfukování provázet celým představením. Parkwayové začínají písní Wild Eyes a publikum šílí. Set je výborně promyšlen a šílenství tak neutichá ani při druhé, ani při žádné další písni. Na Dark Days se dole i přes přeplněnost sálu rozjíždí takový masakr, že se i frontman Winston McCall ujišťuje, jestli jsou všichni v pořádku.
I toto vystoupení provází ta neuvěřitelná zafuněná atmosféra. Ze stage se nakonec stává spíše jeviště, protože sekuriťákům zjevně (konečně) došly síly. Stage dive už není žádnou rebélií, natěšení fanoušci se tak dostávají až ke kapele a pořadatelé shazují dolů jen ty až příliš vtíravé. Tak, jak byla první dvě vystoupení krátká, zdá se toto nekonečné. A to nemyslím nijak zle! Energie kotle je totiž stále nevybitá a Parkwayové jsou vybízeni ke stále dalším přídavkům. Dočkali jsme se tak ještě například skladby Swing nebo Carrion, na kterou se rozjíždí poslední circle pit. Za doznívajícího dunění opouštím durch propocené Roxy. Netrpěliví hlídači před vchodem vtipkují, že ráno nevstanou do práce, když to takhle půjde dál. Koncert se totiž nakonec protáhl o nějakých 25 minut.
Pokud bych měl popsat a zhodnotit, co se to tu 4. prosince událo, opřen o kolena bych ze sebe s vyplazeným jazykem vysoukal jediné: super. Je to totiž krátké a výstižné. Opravdu – a to se moc často nestává – nemám nikomu a ničemu co vytknout. I na Marcusovy vokály jsem zapomněl. Krásné prostory Roxy ve spojení s kvalitou všech zúčastněných kapel a neunavitelným publikem vytvořily něco neskutečného. Snad jen by se tu Parkway Drive mohli příště poohlédnout po větších prostorách, protože tyto už nic víc nesnesou.
